Druhá světová válka oficiálně začala až 1. září 1939, Československo ale bojovalo už dlouho předtím. Naše „malá“ válka začala už na podzim 1938, a to tzv. sudetoněmeckým povstáním, kdy oddíly Freikorpsu pod velením Konrada Henleina napadaly neněmecké obyvatele pohraničí. A to tak agresivně, že na ně tuzemská vláda musela poslat armádu. Vojákům se henleinovce podařilo usměrnit, jenže pak přišla Mnichovská dohoda...
Učitel Henlein
Otevřete-li náhodnou učebnici dějepisu zahrnující 20. století, najdete v ní, že druhá světová válka začala 1. září 1939 napadením Polska nacistickým Německem. Pro Čechoslováky ale celé tohle peklo odstartovalo o rok dříve, v září 1938 tzv. sudetoněmeckým povstáním.
To vešlo ve známost také jako henleinovský puč, a to podle Konrada Henleina, který byl vůdčí osobností pokusu o převrat. Henlein, syn Němce a Češky pocházející z Vratislavice nad Nisou, začínal jako úředník a učitel tělocviku. Postupně stoupal v žebříčku popularity, až se nakonec rozhodl vstoupit do politiky. Stanul v čele Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei, dále jen SdP) a rozhodl se starat o zájmy sudetských Němců. Až do roku 1937 ve svých projevech opakoval, že němečtí obyvatelé československého pohraničí jsou vůči Československu loajální, dokonce přímo odsuzoval fašismus a nacismus. Pak se ale všechno změnilo. V SdP získalo převahu radikalistické křídlo K. H. Franka a Henlein musel slíbit věrnost Hitlerovi. Spolu se pak domluvili, že je třeba „vždy žádat víc, než je možné splnit“.
Tam začala jednání mezi SdP a československou koaliční vládou, která v té době odsouhlasila řadu opatření určených k dosažení úplné rovnosti českého a německého obyvatelstva. Hitler ale z několika důvodů nechtěl plán na rozbití Československa odkládat. V září 1938 z jeho přímého rozkazu vznikl sudetoněmecký sbor dobrovolníků zvaný Freikorps. Polovojenská organizace oficiálně vznikla na ochranu bezpečnosti sudetských Němců, reálně bylo ale jejím cílem destabilizovat situaci v pohraničí, provádět sabotáže, ozbrojené útoky, šířit paniku. Sudetoněmecký puč byl na dosah.
Freikorps útočí
Rozkaz k zahájení provokací přišel z Norimberku 10. září. Rozkaz všem okresním pobočkám SdP zněl jasně – henleinovci musí dát jasně najevo, že československé pohraničí patří Němcům. O dva dny později Hitler přednesl plamenný projev o tom, že Československo utiskuje a šikanuje německou menšinu, což rozpoutalo násilí vůči Čechům, ale také Židům, samozřejmě, či německým antifašistům po celém pohraničí. Henleinovci se v různých sudetských obcích otevřeně střetávali se strážníky a policisty. K 15. září bylo hlášeno 37 mrtvých, a tak vláda vyhlásila stanné právo, k hranicím poslala armádu a Stráž obrany státu vybavila obrněnými vozy a tanky. To pomohlo henleinovský puč potlačit, protože povstalci neměli žádné protitankové zbraně. Tisíce sudetských Němců pak uprchly do Německa. Hitler se ale nemínil jen tak vzdát. Kde není těžká armádní technika, tam můžeš nastrčit Freikorps.
Právě jejich teroristické akce na puč bezprostředně navázaly. Freikorps měly za úkol neustávat v napadání všeho neněmeckého. Pod přímým Henleinovým vedením měly rozkaz udržovat nepokoje a konflikty mezi československým a německým obyvatelstvem. Situace se vyostřovala a 19. září už Freikorps přímo z Německa dorazily otevřeně podpořit oddíly SA a SS. První větší akce Freikorps proběhla v Aši, kde těžce ozbrojená skupina v noci z 18. na 19. září zaútočila granáty německé výroby na stanoviště celníků. Ti se stáhli a neopětovali palbu, aby zásahem proti reprezentantům Říše nedali záminku k vyvolání mezinárodního incidentu. K podobným incidentům docházelo na Chebsku, na Bílé Vodě, u Znojma či v Habarticích.
Do 22. září boje naplno propukly po celém území československého pohraničí. Stovky lidí byly proti své vůli odvlečeny do Německa, Freikorps a čs. vojáci se navzájem masakrovali hlava nehlava. Němci útočili na celnice a policejní stanice, jejich akce si ale samozřejmě vyžádaly i životy civilistů. Nejvíce proslulo zastřelení učitele Otakara Kodeše z obecné školy ve Frýdlantě. Zarputilý vlastenec byl zabit příslušníky Freikorpsu, když se na kole a na vlastní pěst vydal zkontrolovat situaci na Frýdlantském výběžku, neboť kolovaly zvěsti, že ho Němci celý obsadili a lidé kvůli tomu začínali panikařit.
Třiadvacátého září musela vláda generála Syrového vyhlásit všeobecnou mobilizaci. Armáda se tak stáhla na hlavní obranné pozice. To Hitlerovi tak trochu narušilo plán zaútočit na nemobilizovaný stát. Musel najít jinou cestu, jak Československo zlikvidovat. A tak pokračoval v jednáních s Anglií a Francií, až si na Chamberlainovi vymohl ujištění, že může dostat, co chce, a to i bez války. Tak došlo na Mnichovskou dohodu, jejímž podepsáním sudetoněmecké povstání prakticky skončilo a Češi se definitivně vzdali nadějí na pomoc Spojenců v boji se silnějším a hlavně agresivnějším nepřítelem.
Začátek podstupování pohraničí Němcům 1. října 1938 rozhodně ale neznamenal konec Freikorpsu, spíš naopak. Ještě v průběhu měsíce ozbrojené jednotky útočily na ustupující Čechoslováky s rozkazem „Rudé a Čechy likvidovat na útěku“. V lesích je podporovali ještě tzv. zelení kádři, kteří, maskováni, napadali tuzemské civilisty i vojáky bez rozdílu. Za poslední oficiální střet v rámci sudetoněmeckého povstání je považována bitva o Moravskou Chrastovou, která proběhla 31. října 1938. Obec obsadilo několik stovek sudetoněmeckých povstalců s cílem připojit ji k Německu. Československá armáda se ale vzepřela a za cenu čtyř padlých vojáků provedla úspěšný protiútok. Ačkoliv výsledné ztráty celé věci historici na obou stranách počítají na desítky, maximálně dvě stovky, tahle „malá válka“ nás stála opravdu hodně.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
