Klimatická nouze

K této deklaraci, která sice nemá žádnou přesnou definici a ani z ní nevyplývají přesně stanovené závazky, přistoupily již Velká Británie, Irsko, Amsterdam, Milán, Sydney, novozélandský Auckland, San Francisco nebo třeba německé Cáchy. Výraz „Climate Emergency“ poprvé zazněl v Austrálii a do roku 2018 ji vyhlásilo kromě shora uvedených dalších tisíc obcí na světě.

Ti všichni tímto gestem veřejně prohlašují, že se chtějí chovat ekologičtěji a zasadit se o co nejrychlejší a nejúčinnější snížení skleníkových plynů. Rok 2050 byl u většiny stanoven jako ten, do kdy by měl být závazek splněn. Britská metropole chce nuly dosáhnout dokonce do roku 2030.

Naše hlavní město si prostřednictvím svých zastupitelů odsouhlasilo cíl snížit množství emisí oxidu uhličitého do roku 2030 o 45 procent a o dalších dvacet let by pak Praha měla být bezuhlíková. Stav klimatické nouze vyhlásila v druhé polovině května radnice Prahy 7.

„Vyhlášení klimatické nouze jakékoli městské části našeho hlavního města je spíše deklarací nějakého postoje nebo názoru. Rozhodně to nemá žádný faktický dopad na životy Pražanů,“ myslí si člen Hospodářské komory ČR Jiří Fremr. O tom, že je potřeba se k problematice postavit čelem a že nás čeká hodně práce, však nepochybuje.

Alarmující je totiž obrovské množství oxidu uhličitého v atmosféře, kdy observatoř na Havajských ostrovech naměřila více než 415 částic na milion, čímž dosáhlo historického maxima. Dle loňské zprávy Mezivládního klimatického panelu pro změnu klimatu se nápravná opatření musejí dotknout všech sfér společnosti. Začít by se mělo odklonem od fosilních paliv v průmyslu i dopravě a snižováním emisí skleníkových plynů, které ve velkém vytváří živočišná výroba. K těmto krokům by mělo dojít co nejrychleji. Výsledky těchto opatření by se měly naplno projevit v horizontu jedenácti let.

Právě veřejná doprava je odvětví, na jehož zefektivnění by se měly světové vlády zaměřit co nejdříve.

S tím absolutně souhlasí i odborník na energetiku Jiří Fremr. „Situace v pražské dopravě se nedá nazvat jinak než katastrofální. Město nemá dobudovaný vnitřní ani vnější okruh, radiály se nestaví, opravy nekoordinují. Praze chybí infrastruktura, což vede k jedinému – lidé stráví více času v kolonách, motory běží na prázdno a vypouštějí do ovzduší více emisí, než by bylo třeba. A to nehovořím o ekonomických ztrátách, které vycházejí z toho, že lidé sedící v kolonách neprodukují žádné HDP.“

Jak tedy nevyhovující situaci v Praze zlepšit a v čem bychom se mohli inspirovat u světových metropolí?

Vzor můžeme najít na příklad v kanadském Vancouveru, kde by měli občané do roku 2030 dvě třetiny svých cest po městě obstarávat aktivně, tedy pomocí chůze či na kole. V estonském Tallinnu zase poskytují městskou hromadnou dopravu zdarma, to stejné chtějí zavést i po celém Lucembursku a částečně v Belgii. V Bruselu budou navíc ve velkém podporovat městskou cyklistiku. Do pěti let se očekává nárůst počtu bruselských cyklistů až o dvojnásobek.

„Praha by měla rozhodně zvýšit aktivitu v přípravě investic. Podnikatelé by měli investovat do snižování provozních výdajů. Pokud se budeme bavit o kritické dopravě, částečné východisko vidím na příklad v tom, že by autobusy jezdily na plyn z biologického odpadu, doprava by byla řízena aktivně díky datovým sítím chytrého města, v klíčových uzlech by byly zřízeny obchvaty…“ tvrdí odhodlaně místopředseda energetické sekce Hospodářské komory hlavního města Prahy, který stejně jako většina Pražanů už nechce trávit každé ráno v kolonách ničících nejen naše ovzduší, ale i nervy.