Novinář je ve své podstatě diletant, který jeden den píše o jednom problému, druhý o dalším. Většinou v dané problematice není odborníkem, ale v Česku více než jinde platí, že co je psáno, je dáno, zvláště když je to napsáno krásnými slovy. Pokud takový novinář převezme informaci z bodu A a předá ji do bodu B, tedy nám čtenářům, je to skvělé. Problém ale nastává, když k tomu přidává vlastní názory. Tento žebříček je subjektivní, nehraje si na objektivitu - je to jen náš výběr těch autorů, u nichž víme, že na rozdíl od svých "edukativně deficitních" (eufemismus pro hloupost) kolegů mají přesah a stojí za to je číst. Nenajdete v něm extrémně známé vynikající novináře (Pečinka, Doležal, Mlejnek, Peňás, Kubík atd.), ale ta jména, která jsou stále neznámá nebo podceňovaná.  

1. Jana Havligerová

V dobách, kdy ještě pracovala jako ekonomická redaktorka MF Dnes, bývala zaměnitelná a trochu nudná. Dnes ale chytla druhý dech. Svými politicko-ekonomickými komentáři v deníku E 15 dokazuje, že být starší novinář neznamená být špatný novinář. Naopak – člověk zraje. Zvlášť v posledních měsících Havligerová prožívá hvězdné hodiny své novinářské kariéry.  

2. Jan Stejskal

Jan Stejskal - jeden z mála českých novinářů, kteří dokáže soustředěně napsat více než jen novinový článek nebo plytký text  na facebook.  Foto: Jiří Němeček Vystudoval sice antropologii (a v ekologii je tedy laik), ale léta píše hlavně o životním prostředí. Píše o něm velmi informovaně, čtivě a vyváženě, což se v Česku bohužel moc nevidí. Naprostá většina zdejších ekologických publicistů jsou totiž aktivisté s ohněm v srdci i na klávesnici, kteří často až fanaticky bojují za údajně ohroženou přírodu. Když Jan Stejskal ještě vedl webový časopis o životním prostředí Ekolist, udělal z něj jednoznačně nejlepší informační zdroj pro každého, kdo se zajímá o ekologickou diskusi. Dokázal otevírat nová environmentální témata a o těch už známých vyváženě a nezaujatě informovat. Aktuálně se prý Stejskal za novináře nepovažuje, protože přesedlal do ZOO ve Dvoře Králové. Psát prý ale hodlá dál, což je dobře už kvůli jeho skvělé regionální monografii Novopacko - Portrét paměti a srdce (2009).  

3. Dušan Šrámek

Nefalšovaný outsider české žurnalistiky a tak trochu ahasver, trochu magor a trochu šnorer z židovských legend. Šrámek se zarputile snaží dokázat, že je možné se v Česku živit žurnalistikou na volné noze. Jeho slabou i silnou stránkou je sociální cítění. Automaticky se staví na stranu "ponížených a uražených", takže mnohdy nepřihlíží ke svědectví druhé strany. Když si ale vezmete jeho články za posledních pět let (ve kterých často psal o nespravedlivě stíhaných a exekuovaných lidech) vidíte, jakou obrovskou práci dělá. Nemuselo by se ze to stydět ani středně velké občanské sdružení na obranu lidských práv.  

4. Radek Panchartek

Nikdo ho nikdy neviděl a nikdo téměř neví, jak vypadá. Víme o něm jen to, co o sobě prozrazuje na iDnesu: "Vystudoval leteckou akademii a věnuje se popularizaci vojenské techniky. Tvrdí, že kdo věcem rozumí, umí je stručně a srozumitelně vysvětlit, kdo ne, dělá pravý opak." Píše o technice takovým stylem, že jí podle své definice zjevně rozumí. Jeho styl je čtivý, ale ne za cenu laciných kudrlinek nebo ztráty informační hodnoty. Z jeho článků se toho spoustu dozvíte, což je nakonec hlavním úkolem dobrého novináře. Na rozdíl od „obecných“ novinářů se nikam necpe a neukazuje tvář. Neviditelná hvězda idnes.cz.  

5. Ivan Adamovič

Ivan Adamovič nyní působí v magazínu Maxim jako editor. Foto převzané z jeho FB. Čas od času se v médiích někde mihne, ale "hvězdou" se nikdy nestal. Přitom je to asi nejpronikavější český objevitel trendů. Hodně píše o sci–fi, za což dostal i řadu cen. Odtud se nejspíš odvíjí i jeho zájem o fenomény na pomezí současnosti a budoucnosti. Založil technooptimistický časopis Živel, který nepozorovaně odkrývá zásadní otázky doby. Když Adamovič o něčem píše, jde do hloubky a nutí k zamyšlení. Adamovič taky uspořádal neuvěřitelnou výstavu Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu, která byla o tom, jak si komouši představovali svět, ve kterém dnes žijeme. I to je vlastně novinařina, a velmi kritická!  

6. Tereza Zavadilová

Pod jejím vedením se z E15 definitivně stal smysluplný deník. Foto: E15 Nová šéfredaktorka deníku E 15 je nejvíce utajovanou hvězdou české žurnalistiky. Z pozice ekonomické redaktorky v Lidovkách a Týdnu se vypracovala až na vedoucí post, aniž by přitom někomu musela lézt do postele nebo do zadku. Stála u zrodu E 15 a byla to ona (nikoli tedy mediálně asertivní Tomáš Skřivánek!), kdo deník postavil na nohy. Umí všechno – má analytický mozek, je dobrá editorka a na novináře je i mimořádně organizačně zdatná. Tím vším převyšuje trpaslíky z vydavatelství Economia, kteří se tak rádi derou na piedestal kvalitní ekonomické žurnalistky. Problémem Zavadilové ale je, že není v partě "kluků z Respektu, co spolu mluví". Žádné novinářské ocenění proto nikdy nedostane.  

7. Martin Weiss

Martin Weiss - malá fotka kdesi v rohu malého webu, ale velké články velkého novináře. V Česku asi není komentátor, který by tak brilantně jako on přecházel z domácí do zahraniční politiky a zase nazpátek. Introvertní a společensky trochu plachý Weiss ale má všechny předpoklady stát se žijící legendou české žurnalistiky. A to nejen díky svému vzdělání a rozhledu, ale i díky morálním vlastnostem, které ho vedly k tomu, že odmítl pracovat v babišovských Lidových novinách a raději odešel do redakce začínajícího zpravodajského serveru Echo24.  

8. Terezie Pokorná

Zná ji skoro jen ten, kdo čte Revolver Revue – pozoruhodný kulturní čtvrtletník, vycházející už od roku 1985. Ten časopis je nutně menšinový a v dnešním celebritně povrchním a zrychleně neofilním Česku zaujme jen pár lidí. Pokorná ho vede od roku 1993, což obnáší nejen shánět na nutně prodělečný projekt peníze, ale hlavně naplňovat ho skvělým obsahem. Revolver Revue se za dvacet let pod jejím šéfredaktorováním nevyčerpala. Daří se jí objevovat jména a příběhy, které rozhýbávají naše zrezivělé mozkové závity. A je jich pořádná porce – každá čtvrtletní Revolver Revue je tlustá jako kniha.  

9. Robert Novotný

i-divadlo.cz Publikuje jen kratší sloupky (hlavně v sobotních Lidových novinách), ale pronikavostí postřehu a vybroušeným stylem si nezadá s nejlepšími jmény současné žurnalistiky. Píše o jazyku, o překladatelství a o gastronomii, ale má to přesah na kulturu, politiku a civilizaci. Na rozdíl od jiných se taky Novotný vyjadřuje jen k tomu, co důkladně zná a co prožil, promyslel a nastudoval. A hlavně používá vlastní rozum a neslouží žádné ideologii, v čemž je mezi českými novináři výjimkou.  

10. Jakub Rejlek

Když opustil Rejlek pohodlné křeslo velkého vydavatelství, usedl do nepolstrované sedačky a založil si vlastní časopis, sklidil, jak už to tak bývá, závist svých kolegů. Foto: Rastislav Chvála Píše o autech, ale jinak než ostatní moto novináři. Rejlek odešel z časopisu Autohit nikoliv za teplým místem ve velkém vydavatelství, ale založil si vlastní časopis Faster. Možná mu ten tah nevyjde, ale měl odvahu odpoutat se od přežvykování tiskových zpráv. Nesedí u stolu, nečeká, až ho někdo někam pozve, nebo mu nabídne auto k testování. Půjčí si karavan a na vlastní náklady odjede do Švédska otestovat Koenigsegg nebo zavolá do Lamborghini a osobně si tam domluví testování nejnovějšího modelu.  Jako jeden z mála z branže má znalosti a zkušenosti. Vlastní závodní licenci a tak auta zná i jinak než z dvoudenních novinářských výletů. Faster je skoro one-man show – Rejlek píše, rediguje, fotí, řídí redakci, shání inzerci, prodává … Jeho TV show Garáž na Sport 5 bylo to nejlepší, co v moto branži vzniklo.  

11. Kamil Fila

Kamil Fila dobře chápe, že současná žurnalistika je o interaktivitě se čtenáři, nikoliv o tom napsat článek a jít domů. Vystupuje v tv, diskutuje na fb, chodí na besedy atd. V zahnívajícím rybníčku české filmové žurnalistiky ovládané rodinným klanem Spáčilových, je Kamil Fila jedním z nemnoha zástupců mladší generace. Vystudoval Teorii a dějiny filmu v Brně a sám na škole přednáší. Psal do Filmu a doba, Živlu, dělal v časopisu Cinema, v Aktualne.cz a od roku 2012 šéfuje kultuře časopisu Respekt. Nesoustředí se jen na mainstream, co běží v kinech, ale zároveň publikuje rozsáhlé odborné články na specializovaná témata. Jeho vzdělání  mu umožňuje koukat na film z mnoha stránek. Na rozdíl od přestárlých filmových kritiků vyrůstal v internetové éře, takže chápe důležitost dialogu a rád se čtenáři diskutuje pod svými články. Zastupuje tak interaktivní generaci, která se k filmům dostává různými způsoby a inhaluje nepřebernou nabídku soudobé kinematografie, místo aby pasivně čekal, co mu přistane na festivalech, v kině nebo v televizi.  

12. Petr Poláček

V herní publicistice začínal od píky - psaním každodenního zpravodajství na webech jako Bonusweb.cz a Hrej.cz. Neúnavnou prací se z pozdější pozice redaktora časopisu Level vypracoval až na šéfredaktora časopisu a po zkušenostech s byrokracií ve velkém vydavatelství odešel spolušéfovat hernímu webu games.cz. Když se Burda rozhodla Level ukončit, koupil jeho licenci spolu s kolegy a dalšími ex-šéfredaktory - Ondřejem Průšou a Martinem Bachem. Vydávají Level na vlastní triko a udělali z něj dospělejší čtení pro třicátníky, co na hrách vyrostli i odrostli. Prosazují to, co už je na Západě normální - psaní o hrách s odstupem a nadhledem. Čtenářů je zatím tak akorát, ale časem určitě dorostou další.  

14. Svatopluk Doseděl

Sedící a besedující Doseděl a jeho kolegové ze Žurnálu dělají kvalitní regionální žurnalistiku - ovšem za třikrát méně peněz než pražské mediální hvězdy. Foto: 1zs.jhnet.cz Jihočeský spisovatel a redaktor lokálního jindřichohradeckého časopisu Žurnál – krásné články je hrdým pokračovatelem nejlepší české tradice regionální novinařiny. Jeho slogan zní: "Naše pověst na úřadech je strašná. Je to tím, že svoji práci děláme dobře." A Doseděl ji opravdu dělá dobře. Články v Žurnálu jsou plné faktů, ale často až neuvěřitelně vtipné, a to především díky mistrné práci s titulkem. Dobře zpracovaný lokální škandál si člověk raději přečte než nudné zpravodajství ze sněmovny. Podívejte se zde.  

15. Martin Cáp

Je velmi osvěžující, když novinář kromě těkavého skákání z tématu na téma se dokáže organizovaně zajímat hlouběji o jeden problém a fundovaně o něm psát. Šéfeditor aktualne.cz má vynikající novinářské zkušenosti i vzdělání. Nepatří do žádné z partiček kočujících jako cirkus po českých médiích, je solitér, aniž by aspiroval na to stát se šéfkomentátorem nějakého (libovolného) listu a z této pozice oslňovat národ názory vyčtenými z blogů anglických novin, facebookových diskusí, ani nepředkládá čtenářům barvotiskové adaptace francouzských filosofů. Přitom jeho práce je velice rozmanitá, obstarává zpravodajský servis v novinách, zajímá se o dostihy, komentuje na závodištích, pracuje pro Českou televizi a přispívá do odborných časopisů (tuzemských i zahraničních) svými fundovanými texty, v nichž využívá rešerší posbíraných napříč Evropou. Přestože jde o publicistiku, jeho práce snese ta nejpřísnější měřítka, na která jsou čtenáři zvyklí u výborných britských, amerických či francouzských životopisců a historiků. Martin Cáp je génius uměřenosti, propracovanosti a poctivosti – pracovat se zdroji jako on umí v českém publicistickém diskursu málokdo. Zkuste jeho soukromý web www.martin-cap.cz     A jako bonus předhazuji facebookovým trhačům čehokoli ještě jedno jméno:  

16. Petr Hájek

Klidně se vztekejte, že jsem do seznamu zařadil i homofoba a "generátora šílených nápadů" Václava Klause. Bývalý šéfredaktor ale už déle než rok rediguje svůj vlastní web Protiproud. Média hlavního proudu ho ignorují, ale Hájek je tvrdohlavý. Před pětadvaceti lety byl Hájek výstřední libertarián, dnes je konzervativní katolík. Střídá škatulky a štve čtenáře, třeba když zarputile tvrdí, že on sám nepochází z opice. Nejde mu ale upřít opravdovost, s níž se pouští do objevování nových témat. Kdyby se rozdávala novinářská cena za provokativnost a inspirativnost, byl by jedním z hlavních adeptů.