Všechny ty radary, vysokopevnostní oceli a dobře promazané motory máme jen díky tomu, že někdo vyplácal celý státní rozpočet na tanky, stíhačky a děla.
1. Syntetické oleje
Proč vaše auto nežere stejně oleje jako benzínu a nemusíte na výměny jezdit každé tři měsíce? Poděkujte druhé světové válce. Právě během ní nacisté a jejich spojenečtí kolegové provedli nejvíc zkoušek se syntetickými náhražkami. Ke komerčnímu nasazení ale pomohla až ta následující válka - studená. Honba za velkou kulatou věcí, co v noci září nad našimi hlavami. Syntetická paliva a maziva dostaly ve vesmírném programu zelenou a někteří z inženýrů začali na základnách ve volném čase spekulovat, jestli by syntetika prospěla i autům. Jeden z nich začal krmit syntetickým olejem svého Forda už v šedesátých letech a zjistil, že to není úplně špatný nápad. Trvalo ale dalších deset let, než se myšlenky chytly velké petrochemické společnosti.
2. GPS
O užitečnosti GPS ve vaší navigaci nebo vašem mobilu nelze pochybovat. Ale kdo to všechno zaplatil? Samozřejmě americké ministerstvo obrany. Už při špehování sovětského Sputniku totiž vědci v DARPĚ zjistili, že mohou odrazem od satelitu zjistit přesnou polohu. Kdyby měli satelitů víc, dokázali by "poměrně snadným" výpočtem určit polohu i rychlost. USA nasypala do systému spoustu peněz, ale v devadesátých letech bylo jasné, že další modernizace v době míru nebude jednoduchá. Proto se GPS uvolnilo i pro civilní použití, což poskytlo další prostředky potřebné k vyslání nových satelitů. V roce 2004 se objevily GPS čipy pro mobilní telefony, což znamená, že dneska se může pohodlně zaměřit úplně každý doslova za pár korun. Armádní GPS je pořád rychlejší a spolehlivější než ten váš prťavý šváb v mobilu, ale neustále se pracuje na zrychlování a zpřesňování polohovacího systému, takže netruchlete. Váš další mobil už bude v tomhle směru opět o něco lepší.
3. Karbon
Když mluvíme o kosmických materiálech, většinou máme na mysli karbon. Tedy alespoň to tak bylo někdy do začátku nového tisíciletí. Od té doby se začal karbon objevovat v podstatně mainstreamovějších průmyslech a dnes ho najdeme i v docela obyčejných a "levných" autech, takže na něm už nic kosmického není. Čistokrevný uhlíkový kompozit je finální zastávkou na cestě k lehkému, pevnému a proti krutu extrémně odolnému materiálu. Tam, kde se při nárazu i vysokopevnostní ocel zkroutí, tam karbon drží, drží, až nakonec praskne a rozdrolí se, aniž by ovšem přenášel rázovou vlnu dál. To z něj dělá i velmi bezpečný materiál - není divu, že většina automobilek se snaží i do svých levnějších vozů dostat karbonové monokoky. To je ta část auta, ve které sedíte. Bezpečná a lehká kabina je pro budoucnost průmyslu klíčová. A odkud tenhle dar přišel? Samozřejmě z leteckého průmyslu, kde se každé kilo počítá a na trup útočí ještě mnohem větší síly. Raketoplány, stíhačky, dopravní letadla a na konci téhle fronty jste vy s novým bavorákem. A pak ti další, na které se taky dostane. Nenechte se mýlit, jednoho dne se karbonu dočká i škodovka.
4. Laminované sklo
Proč se přední sklo při srážce nerozletí na tisíc kousků jako skleničky po babičce nebo flaška červeného, kterou jste na minulé párty srazili loktem ze stolu? Protože je sklo laminované, přesně jako ty hezké turistické mapy v obchodech se suvenýry. Ochranu proti tříštivosti vymyslel zcela náhodou (nehodou) francouzský chemik Edouard Benedictus. Jeho lahvička s celulózou se postupem času tak upatlala zmíněným materiálem, že při následném pádu na zem praskla, ale nerozletěla se na tisíc kousků. Benedictus byl rozvážný muž, takže mu chvilku trvalo, než ochranný nátěr vyzkoušel a nechal si ho v roce 1909 patentovat. Automobilový průmysl viděl v podobné ochraně smysl, ale úprava skla byla drahá.
Během první světové války se však tímto způsobem ošetřila sklíčka v plynových maskách. Armádní inženýři s procesem dále laborovali a došlo jim, že když použijí vinyl mezi dvěma vrstvami skla, nedojde ani po delším užívání ke změně barvy či průhlednosti. Laminované sklo bylo na světě a během čtyřicátých let se přesunulo z armádních na civilní vozidla.
5. Head-up displeje
Průhledové displeje na skle před vámi se stěhují z prémiových limuzín do prémiových hatchbacků. Piloti letadel je mají už od druhé světové války, kdy se při nočních misích ukázalo, že piloty značně rozptyluje koukání do kontrastních obrazovek radarů. Tehdy šlo o elektro-mechanické řešení, které bylo v padesátých letech nahrazeno plně elektronickým ve stíhačce Blackburn Buccaneer. V sedmdesátých letech se HUD objevil i v dopravních letadlech a koncem osmdesátek si odbyl premiéru ve voze Oldsmobile Cutlass Supreme. Tehdy to ovšem byla jen taková blbůstka, která se nikdy pořádně v autech nerozšířila. Dokonce i ve většině letadel, třeba těch od Airbusu, HUD ve standardní výbavě nenajdete. V autech se průhledové displeje začínají objevovat až v poslední době. Levnější verze promítají údaje na odraznou destičku před řidičem, ty lepší pak rovnou na přední sklo.
A TADY máte 8 videoher, které prověří vaše řidičské schopnosti.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
