Tradičně na poslední chvíli, tedy v poslední možný den, jsem se před pár týdny vydal na výstavu Tim Burton a jeho svět. K jeho tvorbě mám velmi sentimentální vztah od mala – při zhlédnutí Střihorukého Edwarda jsem se platonicky zamiloval do Winony Rider, Jacka Skellingtona z Noční můry o Vánocích mám zvěčněného na levém boku. Přiznám se však, že jeho poslední tři filmy jsem neviděl, možná proto, že z mého pohledu 3D animace Burtonovu estetiku úplně nevystihuje a trailery mne trochu vystrašily. Výstava samotná však ukazovala Burtona v jeho komplexitě – návštěvník měl možnost vidět genezi jak některých filmů od obyčejných kresbiček či poznámek na ubrouscích po téměř hotovou předlohu, tak samotného Burtona jako umělce od jeho tvorby ze střední školy po jeho nejnovější filmy. Vidět Burtonovu představivost v jakémsi pohybu jakoby dalo jeho tvorbě úplně nový rozměr. Krom temné, ale místy až sarkastické či dětinské vize čerpající ze starých hororových filmů či Edgara Allana Poea, kterou se Burton proslavil, výstava odhalila i Burtonův talent pro vkusné, leč často jednoduché hrátky se slovy občas připomínající styl Lewise Carrolla, jehož Alenku v říši divů režisér nedávno zpracoval. Svět Tima Burtona Pln dojmů jsem naklusal do obchodu se suvenýry, který však byl asi hodinu před finálním zavřením výstavy dosti poctivě vybrakován a s nutkáním odnést si sebou něco fyzického jsem nakonec zakoupil DVD Batman a Batman se vrací. Oba filmy jsem dlouhá léta neviděl a musím říct, že jsem je sledoval s otevřenou pusou, a to včetně výživného bonusového materiálu. Burtonova výstava zafungovala jako most mezi „jeho světem“ a tím naším. Burton je konceptuální umělec, který nic nenechává náhodě. Každá scéna, každý střih, každá postava atd. má svůj smysl, svůj symbolický či dynamický význam a rovina, která funguje pro děti, je pouze tou nejjednodušší v rafinované textuální, intertextuální a kontextuální komplexitě. Batmanovi jako filmovému hrdinovi značně klesly akcie po neonových orgiích Joela Schumachera, který, ač se mu nedá upřít právo na jeho interpretaci, pohřbil Burtonovo úsilí vrátit Batmana ke kořenům – tak jak ho kdysi Bob Kane stvořil – temného a sociopatického. Restart z dílny Christophera Nolana na tuto strunu znovu zabrnkal a tím, že jeho filmy čněly mezi patosem poloimbecilních Marvelovských adaptacích (krom X-men) či vyloženě zprzněných skvělých předloh (jako Liga výjimečných), historický význam, který měl Burtonův Batman pro adaptace komiksů pro filmové plátno, postupně nezaslouženě vyšuměl. Nolan vždy tvrdošíjně tvrdil, že jeho představa Batmana je zásadně odlišná té Burtonově (ač jeho filmy ctí), za zdroje své inspirace opakovaně označoval stejná díla jako on – Moorův Killing Joke a Millerův The Dark Knight Returns a opakovaně akcentoval nutnost vyobrazit temnotu, která obestírá nejen Gotham City, ale i duši hlavního hrdiny. Micheal Keaton jako Batman Na rozdíl od Burtona však nedokázal tak zručně skloubit serióznost, hyperbolu, političnost a apolitičnost neortodoxních a hlubokých charakterů způsobem, který komiks, jakožto z podstaty sarkastické medium, nabízí. Rozhodně nemám v úmyslu brojit proti Nolanovo Batmanům, protože jsou v rámci žánru víc než povedené. Trpí však přílišnou snahou komiksový svět racionalizovat, a to jak v případě Batmana, tak Bruce Wayna. Batmobile vypadá spíše jako Pandur, Catwoman má čelenku s oušky, Wayne si umí pohlídat aktivity svého koncernu atd. Problémem je, že esence Kaneova Batmana spočívá v tom, že Batman je v první řadě Batman a Bruce Wayne je pouze jeho maskou. Zatímco Michael Keaton se na svých vlastních party cítí jako Jay Gatsby – tedy svým způsobem nepatřičně a jeho existence jakoby začala dávat smysl až ve chvíli, kdy usedne k počítači v netopýří jeskyni, Christian Bale nasazuje masku playboye, která má odvést pozornost od jeho nočních výprav. Ve skutečnosti však již jednu masku má a tím pádem není sám sebou ani ve chvíli, kdy je Batman, ani ve chvíli, kdy je Bruce Wayne. Keaton reprezentuje samotářského, neurotického a traumatizovaného multimilionáře daleko lépe, protože se bez netopýřího obleku plácá jako ryba na suchu. Michael Keaton jako Bruce Wayne Troufám si říct, že po obrovském kritickém a diváckém úspěchu Nolanových Batmanů, je Burton vnímán jako někdo, kdo se kdysi pokusil přivést Batmana na plátno v jeho ryzí podobě, což se mu jakž takž podařilo, Schumacher posléze natočil dvě strašně špatná pokračování a konečně se objevil rytíř (ne na bílém koni, ale o to více temný), který konečně vyvedl tuto postavu z předchozího tápání. To je vůči Burtonovi nefér, protože jeho filmy jsou z mého pohledu jednoduše lepší. Ale je tu ještě jeden, možná zásadnější důvod. Burtonův film z roku 1989 byl v rámci žánru absolutně bezprecedentní a jeho z dnešní doby skoro nepředstavitelný úspěch otevřel dveře superhrdinům na plátna. Burton měl tehdy na svém kontě pouze jeden celovečerní film (Beetlejuice) a najednou točil snímek s rozpočtem skoro 50 milionů dolarů – toho času jedna z nejdražších produkcí vůbec. Batman však vydělal téměř desetkrát tolik, a to aniž by se započítávaly suvenýry, po kterých byla větší poptávka, než dokázalo studio uspokojit. Jack Nicholson byl dostatečně prozíravý a stejně jako Alec Guinness v případě Star Wars si nechal smluvně garantovat vysoká procenta z prodeje merchandise a údajně si přišel na několik desítek miliónů. Nicméně pokud víte o vyloženě dobré adaptaci komiksu před rokem 1989, tak máte větší přehled než většina pravidelných návštěvníků Comic-Conu. O Burtonovi se taktéž traduje, že jej komiks jako médium vůbec nezajímal či dokonce to, že před natáčením Batmana žádný nikdy nečetl. Pravdou je, že Burton byl k postavě Batmana skeptický na základě trendu, který nastolil seriál z 60. let – tedy přílišně komického pojetí. Právě však 80. léta a díla Millera a Moora se esteticky střetli s jeho hravou, ale ponurou až občas záhrobní estetikou. Samozřejmě, přičítat mu body za to, že byl první, by nebylo vůči Nolanovi spravedlivé. Christian Bale jako Bruce Wayne Zásadním rozdílem je, že zatímco Nolan natočil semirealistické, kvalitní, nákladné sci-fi tematicky i charakterově čerpající z komiksu, Burton nechal ožít samotný komiks. Jeho Gotham City dokáže ve stejný moment působit jako realistická dystopická noir vize i nejlevnější pohádka z produkce Československé televize. Futuristicky gotická architektura se mísí s všudypřítomnou umělou mlhou či kouřem, který na jednu stranu působí až sarkasticky nepatřičně a na druhou jednotně a symbioticky. Ona hyperbolická tenze, která funguje jako pojítko mezi naším světem a světem Tima Burtona (ano, výstava měla opravdu vhodný název) je charakteristická pro celou autorovu tvorbu a možná je pouze shodou okolností, že tak skvěle funguje právě při konverzi komiksu na plátno. Tato dualita má však ještě jeden vedlejší a neméně podstatný efekt. Bipolarita je totiž alfou a omegou Batmana jako postavy. Christian Bale jako Batman Michael Keaton, který byl známý hlavně jako komik, vyvolal nejdříve značnou vlnu nevole. Burton však obsazení vysvětloval tím, že Keaton se svou subtilní postavou a neuroticky-komickou mimikou bude daleko důvěryhodnější jako chlap, který má potřebu se v noci převlékat za obřího netopýra a bojovat se zločinem, než na první pohled muskulaturní hezoun. Christopher Nolan si to angažováním Christiana Balea udělal paradoxně těžší. Zatímco Keaton Batman a Keaton Bruce Wayne byli na pohled dvě osoby, Bale jako Batman musel mluvit o oktávu níž a hlavně bylo třeba vybavit ho určitou historií. O Batmanovi by však z principu čtenář/divák neměl vědět nic víc, než že se stal svědkem vraždy svých rodičů a to ho nevratně mentálně vykolejilo. Aby Bale v této roli obstál, bylo nutné vyložit daleko více karet na stůl. Kde se naučil bojovat. Jak se mu podařilo vyvinout techniku, kterou používá. Kde se vzal Alfréd. Proč musí Bruce Wayne předvádět sociální spin-doctoring. Jednoduše, Nolan musí zdlouhavě vyprávět to, co Tim Burton zvládl vhodným castingem. Heath Ledger jako Joker Kapitolou sám o sobě je Joker. Heath Ledger byl bez debat excelentní a fungoval jako deus ex machina. Obecně rozšířený názor, že on je tím dokonalým psychopatem bez motivů a eklektickou fúzí Moorova a Millerova Jokera, je však ve srovnání s Jackem Nicholsonem minimálně diskutabilní. Nicholson se nechal slyšet, že roli Jokera přijal jako výzvu, protože mu postava umožňovala překročit veškeré konvence humoru a umění v jednom. Uvědomil si, že onen moment, kdy zavtipkuje a někdo řekne „Jacku to už jsi trochu přehnal“ a zastydí se, se Jokera vůbec netýká. Jedinou Jokerovo abstraktní motivací je humor – humor absurdní, morbidní, humor, který sice přesahuje představivost mentálně zdravého člověka, ale který lze stále jako humor identifikovat. Heath Ledger je parádní jako psychopat, ale vlastně není moc vtipný. Když se šklebem na rtech řekne „Why so serious?“ spíše z něj pouze mrazí, než aby vytvářel jakési surreálně humorné otazníky. Nicholson je žoviálnější a střídá či kloubí momenty, kdy se jej divák bojí a kdy mu přijde zábavný. Když jeho Joker protančí galerií za zvuků Princovi skladby Partyman, je do té míry fascinující, až člověk téměř chápe, v čem tak učaroval svým nohsledům a následovníkům. Ledgerova „armáda“ však potřebuje finanční motivaci, protože jinak by jejich oddanost totálnímu magorovi nedávala smysl. Jack Nicholson jako Joker Zajímavostí je také to, že Burtonovi téměř bez povšimnutí prošlo, že Batman zabijí. Batmanovu tradiční zásadu nezabíjet využil například Frank Miller jako dílčí klimax v The Dark Knight Returns. Narušená osobnost stárnoucího Bruce Waynea se zde umocňuje v moment, kdy Jokera téměř zabije. Ten následnou sebevraždou v očích rozpolcené veřejnosti a médií zničí Batmanovu reputaci a zároveň zhmotní ten absolutně nejabsurdnější vtip, který kdy Joker na Batmana zahrál. Millerův Joker tak pokoří onu neexistující hranici, o které mluvil Nicholson. Moorův Joker má naopak svou paralelní historii s Batmanem, která svým způsobem zrcadlí onen „jeden špatný den“, který udělá z původně dvou „normálních“ lidí šílence. Jokerova smrt v Millerově The Dark Knight Returns Burtonův první Batman sem a tam trápí nešvary režisérovi nevyzrálosti či spíše fakt, že kvůli obavám studia z tak nákladného natáčení svěřené do rukou mladíčkovi, musel pracovat pod obrovským časovým i producentským tlakem. Při tvorbě pokračování Batman se vrací měl Burton daleko větší klid na to vytvořit komplexní dílo, které jak po estetické, dějové, tak charakterové stránce funguje bezchybně a hlavně v úplné harmonii. O tom až však někdy příště. Přestože nemám patent na rozum, cítil jsem potřebu rehabilitovat Tima Burtona a jeho pojetí „temného rytíře“ a doporučuji jeho film znovu shlédnout. Rád si však přečtu jakékoli názory či protinázory.