Že sovětští politici a vysoce postavení komunističtí hodnostáři mnohdy nebyli kdovíjakými mysliteli a milovníky všeho lidu, je poměrně dobře známo. Na jedné straně se sice zaštiťovali marxovskou komunistickou ideologií o třídní rovnosti a utopickém socialistickém ráji, na druhé straně popravovali nevinné osoby, co se zprotivily jejich vůli. Jedním z těch nejhorších příkladů byl Lavrentij Berija, po Stalinovi pravděpodobně nejmocnější a nejnebezpečnější muž v Sovětském svazu. Pokud vezmeme v potaz jeho opravdový a přímý vliv na mnoho událostí, k nimž v Sovětském svazu došlo, lze bez okolků tvrdit, že vynesl rozsudek smrti nad několika tisíci lidmi. Jak se ale říká, Boží mlýny melou. Berijovy mlýny domlely 23. prosince roku 1953, kdy byl popraven zastřelením na příkaz Nikity Chruščova.
Temná povaha lidstva
Stalin byl mnohem více diktátorem a uzurpátorem moci než filosofem snažícím se prosadit rovnost, spravedlnost a blahobyt. Ne snad, že by tato neblahá „vlastnost“ byla výsadou komunistů nebo Sovětů, takové je prostě lidstvo samo o sobě. Historickou provázaností a vlastní zkušeností se čtyřiceti lety komunistického režimu si ale snad přeci jen všímáme víc těchto událostí na Východě. Nebo je to ještě něčím dalším?
Fanatičtí diktátoři se napříč historií objevovali ve všech koutech světa, jen v minulém století vedle sebe můžeme postavit Adolfa Hitlera ze Západu a Josifa Stalina z Východu. Pokud bychom však chtěli ke srovnání najít dvě historické osoby, aby alespoň částečně odpovídaly nastavenému měřítku dnešní doby, musely bychom vybírat ve dvou největších a vzájemně si konkurujících světových velmocích – ve Spojených státech amerických a v bývalém Sovětském svazu.
Pak bychom už na roveň vedle Stalina nestavěli Adolfa Hitlera, ale například prezidenta Franklina Roosevelta. A ať se snažím sebevíc, nepamatuji si, že by Roosevelt zabíjel a likvidoval své politické konkurenty nebo je snad dokonce posílal do strašlivých gulagů. Zato Stalin… Proto v tomto ohledu možná upínáme svůj zrak mnohem více na Východ – je totiž z čeho vybírat.
Nemilosrdný Lavrentij Berija
Jedním z dalších exemplárních případů je nechvalně proslulý Lavrentij Pavlovič Berija, který poměrně příhodně jako Stalin taktéž pocházel z území Gruzie (dnes je však okres Gulrypš součástí Abcházie). Berija byl sovětským politikem, maršálem Sovětského svazu, náčelníkem Státní bezpečnosti a během druhé světové války šéfem tajné služby NKVD a lidového komisariátu vnitra. Z výčtu funkcí a hodností je tedy zřejmé, že nešlo o jen tak ledajakého politika. Že není radno si Beriju zprotivit, pochopil brzy i samotný Stalin, který si jej po celou dobu pilně vydržoval. I proto byl Berija nejdéle žijícím a nejvlivnějším ze všech Stalinových tajných policejních náčelníků. Většina podobně vlivných mužů takové štěstí neměla, neboť je Stalin nechal raději odstranit – aby neohrozili jeho narůstající moc.
Lavrentij Berija byl skutečně definicí nemilosrdného člověka. Jeho cesta začala v ázerbájdžánské tajné policii s názvem Čeka, odkud se vypracoval až na ty nejvyšší pozice v Sovětském svazu. Rozsudek smrti podepsal za svou kariéru nad několika tisíci lidmi. Například v roce 1924 pod jeho vedením armáda a policie potlačily protibolševické povstání, načež Berija zorganizoval výstražné veřejné popravy přibližně 10 tisíc lidí.
V roce 1926 se stal šéfem gruzínské OGPU, kde využíval známou taktiku intrik a falešných udání, čímž likvidoval své politické konkurenty, kteří měli údajně sabotovat jeho práci. Berija začal shromažďovat všechny možné kompromitující materiály na ostatní funkcionáře, podobně jako to činil Reinhard Heydrich za druhé světové války. Zanedlouho se stal prakticky neomezeným pánem celé Gruzie, a to čistě z toho důvodu, že měl kompro na všechny a byl Stalinovým přítelem. V roce 1935 vydal knihu O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku, neboť v té době již byl šéfem komunistické strany pro celé Zakavkazsko. Kniha se stala bestsellerem, ačkoli s dějinami Zakavkazska neměla mnoho společného, neboť je zcela přepsala a absurdně navýšila roli Stalina. Skutečného autora knihy Jermolaje Alexejeviče Nediju, jenž ji pro Beriju sepsal, nechal Berija později zastřelit.
Nechvalně proslulou Velkou čistku, díky které Stalin v zemi odstranil zbývající opozici, měl z velké části pod taktovkou rovněž Berija. Stalinovi a Berijovi nepřátelé začali záhadně umírat na nečekané srdeční příhody, nešťastné nehody a sebevraždy zastřelením. Berija je znám také tím, že často své nepřátele popravoval osobně, a dle některých výpovědí dokonce s potěšením.
Těsně před válkou, v srpnu 1938, jej Josif Stalin jmenoval mužem č. 2 v NKVD a 25. listopadu se pak stal lidovým komisařem vnitra, a to poté, co pomohl poslat na popraviště bývalého šéfa NKVD Nikolaje Ježova. Berija byl dokonce osobou odpovědnou za katyňský masakr polských zajatců v roce 1940, neboť to byl právě on, kdo tuto operaci Stalinovi navrhl a posléze ji i zorganizoval. Když v závěru došlo k Jaltské konferenci, kde se setkal Stalin s Rooseveltem a Churchillem, představil vůdce Sovětského svazu Beriju americkému prezidentovi jako „našeho Himmlera“.
Po druhé světové válce se stal mimo jiné také předsedou komise pro atomový výzkum, a přispěl tak v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně. Za leningradskou aférou, která měla za následek čistku tzv. ždanovistů, stál nepřekvapivě také Lavrentij Berija. Že už to nemůže být horší? Ale může. Berija také spravoval obrovskou síť pracovních táborů, tzv. gulagů.
Bumerang osudu i minulosti
O pružnosti Berijovy osobnosti a jeho absolutní vypočítavosti a zrádnosti svědčí i období po Stalinově smrti, kdy začal usilovat o získání absolutní moci v SSSR a neštítil se naprosto překopat své politické názory a postoje. Zasazoval se tehdy o odsouzení Stalinových zločinů (jejichž byl z velké části strůjcem) a rehabilitaci jejich obětí, navíc začal prosazovat tržní principy a soukromé podnikání v zavedeném socialistickém hospodářství.
Berijovi političtí oponenti si byli velice dobře vědomi jeho síly, krutosti a schopnosti udělat pro svůj profit cokoliv. Proto nakonec v kremelském boji o moc zvítězil Nikita Chruščov. A tehdy se Berijovi všechny jeho činy vrátily jako bumerang a velice názorně řečeno – trefily jej přímo do obličeje. Chruščov neváhal a nechal na jaře roku 1953 Beriju zatknout, načež jej odsoudil k trestu smrti. Bez okolků, přesně tak, jako to dříve dělával on sám. Byl zbaven moci a obviněn z 357 případů znásilnění a vlastizrady. Obvinění bylo také založeno na mnoha skutečných Berijových zločinech, viz politické a armádní čistky, ale také na některých účelově smyšlených (například údajná Berijova špionáž pro nepřítele) – přesně tak, jako to dříve dělával on sám. A tak byl 23. prosince roku 1953 v předvečer Štědrého dne Lavrentij Berija ve věku 54 let nemilosrdně popraven zastřelením. Přesně tak, jako to dříve dělával on sám.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
