Krutá realita

V českých kinech je aktuálně k vidění nový film zajímavého režiséra Jordana Peelea My. Na základě upoutávky by se mohlo zdát, že jde o standardní mysteriózní horor se zajímavým nápadem ve formě rodiny, kterou na letní dovolené přepadne skupina lidí, co vypadají úplně stejně jako oni. Během sledování ale vnímavému divákovi rychle dojde, že tady se o žádný horor nejedná, rozhodně ne v tradičním slova smyslu.

Co to ale vlastně znamená? Filmoví teoretici definují tenhle okrajový, "pokleslý" žánr, který už měl dle jejich prognóz v historii kinematografie několikrát na kahánku, různě. Nejvýstižnější je asi ilustrace rozdílu mezi hororem a thrillerem. Zatímco horor pracuje s emocí strachu, thriller vyvolává napětí. To často souvisí s tím, že v hororu je zdrojem zla něco nadpřirozeného, zatímco v thrilleru temnou stranu zastupuje reálné, uvěřitelná věc, třeba sériový vrah.

Jenže; jako společnost jsme dospěli do bodu, kdy nás nic neděsí a nejstrašidelnější nám přijde realita našich vlastních životů. Sociální sítě, jejich obrovská moc, špehování, pronásledování, síla našeho mediálního obrazu, choroby, promiskuita, konec standardních vztahů. To jsou všechno věci, které jsme ještě 10 let zpět buď vůbec neřešili, nebo jsme netušili, do jak monstrózních rozměrů jejich síla naroste. A na to museli hororoví tvůrci reagovat.

Vznášejícím se prostěradlem s černými dírami místo očí nikoho nevyděsíte. Proto Peeleův aktuální počin není ani tak hororem, ale jako spíš satirickou kritikou americké středostavovské společnosti, které je do hororového rozhraní pouze zasazena. Totéž platí o jeho předchozím, na Oscara nominovaném kousku Uteč, který se naopak zabývá rasismem a žánr používá k tomu, aby do absurdna vytáhl a tak lépe ilustroval pocity současných Afroameričanů.

Je potřeba dodat, že v případě Peela je tak silný přesah dán tím, že je nejen filmařem, ale i horlivým aktivistou. Fenomén hororů o skutečných strašácích ale podporují i jiné snímky. Například v Děsivém dědictví Ari Astera nejde o to, abyste se počůrali strachy, ale aby ve vás téma pochroumaných rodinných vztahů a vyrovnávání se se ztrátou vzbudilo hlubokou úzkost, která přetrvá ještě dlouho po odchodu z kina.

Horory se dělí na nejrůznější subžánry a jedním z nejpopulárnějších jsou horory o teenagerech. I tady se projevuje fakt, že maskovaným démonům, kteří s nožem v ruce vyvraždí univerzitní sesterstvo roztleskávaček, už dávno odzvonilo. U filmů jako Cyberbully (2015), Vadí nevadí (2018) nebo Odebrat z přátel (2014) jejich autoři sice využívají klasických postupů (ačkoliv v případě posledního jmenovaného sledujeme zajímavou formu, v níž se celý příběh odehrává na obrazovce počítače a v rámci Skypu), ale pracují právě s děsivostí sociálních sítí, které - a teď už si snad nikdo nemyslí, že je to přehnané - definitivně ovládli náš život a neskutečně pevným způsobem určují jeho směr a ovlivňují naše uvažování.

Současné horory diváky nestraší něčím, co je záhadné a nevysvětlitelné, ale tím, co naopak velmi dobře znají, je to pro ně hmatatelné, je jim to blízké a dost možná je to běžně trápí v noci před usnutím. I to žánr z okraje posouvá kamsi do středu, neboť to, co nyní nabízí, jsou kvalitní snímky sami o sobě, jejichž hlavním účelem ani zdaleka není donutit diváka se prostě bát - a tečka. Podívejte se do galerie, o jakých filmech konkrétně je řeč. Doporučujeme všechny.

GALERIE Horory, co stojí za to

+ DALŠÍCH 13 FOTEK + DALŠÍCH 14 FOTEK

A tady 10 prokletých bijáků, které doporučujeme zhlédnout jen na vlastní nebezpečí.