5. Kolik rumu je potřeba na potopení válečné lodi?

Prohlásit, že Royal George je velkolepá loď, by bylo v její době příliš slabé tvrzení. Na vodu byla spuštěna roku 1756 (původně se měla jmenovat Royal Ann, ale nakonec byla pokřtěna podle anglického krále Jiřího II.) a stála neuvěřitelných 65 tisíc liber (což je odhadem na dnešní peníze částka 860 milionů liber, tedy 30 miliard! korun).

Bylo to vůbec první válečné plavidlo, které svým výtlakem pokořilo hranici 2 tisíc tun, osazena byla 100 děly a pomohla vyhrát mnoho námořních bitev. O to ironičtější je její ‚tragický‘ konec.

Je čtvrtek, 29. srpna 1782, předposlední rok Americké války o nezávislost a britské námořnictvo se dostává pod tlak na mnoha frontách. Royal George kotví v klidných vodách ve Spitheadu a čeká na poslední opravy a naložení zásob, aby jako vlajková loď admirála Richarda Kempenfelta vyrazila prolomit španělskou blokádu Gibraltaru.

Loď už je pomalu celá naložena a posádka dostává rozkaz neopouštět palubu. Námořníci se však chtěli rozloučit se svými rodinami či si naposledy vyřídit nějaký jiný byznys na souši – proto kapitán velkodušně svolil, že když nemohou námořníci ven, mohou naopak lidé za nimi dovnitř.

Royal George na obraze od Thomase Butterswortha ml. (1820)

Na lodi bylo už tou dobou kolem 900 členů posádky, k nimž tak záhy přibyly tři stovky žen a dětí spolu s pár podvodníky, lichváři a prostitutkami.

Před vyplutím bylo však ještě zapotřebí provést poslední kontroly a opravy. Zejména:

1) Royal George byla pobita měděnými plechy, aby byl její trup chráněn před vilejši (takové mořské potvory, které se na něj přilepí a postupem času ho mohou celý obalit) – proto bylo nutno zkontrolovat, zda je trup dokonale čistý.

2) Lodní tesaři žádali, aby byla Royal George kvůli menším opravám položena na bok – toho se dosáhlo přesunutím děl a balastu na levobok.

Za normálního klidného dne by to nepředstavovalo žádný problém, ale při souběhu mnoha činností se události rychle vymkly kontrole. Situaci rozhodně nepomohlo, že v rozporu s předpisy nebyl na palubě přítomen navigační důstojník, hlavní dělostřelec ani botsman, kteří by měli dohlížet na práce probíhající v jejich úsecích a koordinovat je s ostatními.

Když máte naklonit loď na levobobok, je asi logické uzavřít předtím na levoboku všechny otvory. Jenže do lodě se toho rána ještě nakládaly poslední zásoby a bylo snazší je do ní dávat skrz otvory levobočných střílen přímo z člunů, než je tahat nahoru na palubu, zvlášť když teď byla loď tak vhodně nakloněna, s otvory přímo nad hladinou.

Kolem deváté se přiblížil Lark – lehčí, asi padesátitunová šalupa s nákladem rumu. Připoutala se k levoboku Royal George a začala za ochotné pomoci lodní posádky ‚sázet‘ sudy skrz střílny do podpalubí. A čím víc rumu tam bylo, tím víc se loď nakláněla.

Zde stejná loď v modernějším, vhodně dramatickém ztvárnění (Radovajor / DeviantArt)

Zanedlouho si jeden z lodních tesařů všiml, že po horní palubě utíkají zástupy krys a myší – neklamný důkaz, že někde v podpalubí nabírá loď vodu. Běžel za službu konajícím důstojníkem, aby byla loď opět srovnána do původní polohy, ale obdržel příkrou zamítavou odpověď.

Nabírání vody hlásili za chvíli i členové posádky, kteří u střílen přebírali sudy s rumem. Důstojník dal povel palubnímu bubeníkovi, aby vybubnovával povel "narovnejte loď", ale už bylo pozdě. Ani si nestihl vzít svůj nástroj, když se Royal George zcela převrátila na levobok a během ani ne minuty se potopila.

Při následném vyšetřování téhle bizarní tragédie, která kromě rumu pohřbila i 1200 lidí, byli všichni odpovědní důstojníci (v době potopení nepřítomní na palubě) osvobozeni a jako příčina byly označeny shnilé trámové výstuhy, které se při naklonění lodi na bok zlámaly, čímž došlo ke zborcení celého trupu.

   

6. Koho zachránil před Japonci kokos?

Krátký život prezidenta J.F. Kennedyho mohl být ještě kratší, když jako pouhý poručík Kennedy velel za druhé světové války torpédovému člunu PT 109, který hlídkoval u Šalamounových ostrovů.

Bylo 2. srpna 1943 (pondělí) a Kennedyho člun konal v Blackettově úžině pravidelnou službu spočívající ostřelování rychlých japonských konvojů, vezoucích na své základny na Šalamounových ostrovech vojáky, munici a výzbroj. Říkalo se jim Tokijský expres.

Na místě bylo patnáct torpédových člunů, které v jednu chvíli naráz zaútočily na japonský konvoj, ale nějakým ‚nedopatřením‘ se jim nepodařilo zasáhnout ani jedno nepřátelské plavidlo. Většina amerických lodí tak zamířila zpátky na základnu, mezi nimi všechny, co byly vybaveny radarem. Jen Kennedyho člun zůstal hlídkovat na místě, zda se některá z japonských lodí znovu neobjeví.

A ta se chystala objevit poměrně záhy, jenže bez radaru ji nikdo ‚neviděl‘. Spatřila již až hlídka na palubě, ale to již do srážky s japonským torpédoborcem Amagiri zbývalo sotva deset sekund. Při rychlosti hodně přes 20 uzlů (přes 40 km/h) přeřízl Amagiri americký člun vejpůl. Dva členové posádky zemřeli na místě, zbývajících jedenáct (včetně Kennedyho) se ocitlo ve vodě plné stále ještě hořících trosek.

Když dohasly, trosečníci se jich chytli a doplavali na nich k šest kilometrů vzdálenému ostrůvku Plum Pudding Island – oproti svému slibnému názvu byl jakýchkoli zdrojů potravy, ba i pitné vody. Jako dlouhodobější útočiště byl tedy naprosto nevhodný, navíc byl téměř holý a američtí námořníci zde ‚seděli jak kachny na střelnici‘.

Vlevo poručík Kennedy v době války, vpravo torpédový člun PT 796 ‚převlečený‘ za PT 109 při prezidentské inauguraci

Kennedy, který závodil v plavání za Harvard, se rozhodl dopavat k jinému ostrovu na obzoru, který byl porostlý palmami. Když zjistil, že zde najdou daleko lepší úkryt, plaval zpátky pro své muže. Na ostrově Olosana se zakopali a čekali na záchranu.

Zkázu PT 109 i jeho plovoucí osádku naštěstí zaznamenal člen australské pobřežní hlídky, který měl tajnou pozorovatelnu na ostrově, na němž bylo tou dobou umístěno přes 10 tisíc japonských vojáků. Nemohl tedy své stanoviště opustit, ale pověřil dva domorodce, aby se na ostrov Olosana vydali jako obyčejní rybáři a prohledali jej.

O šest dnů později trosečníky našli. Jejich kánoe však byla příliš malá, jen pro dva lidi, proto si od Američanů převzali pouze vzkaz – který podle návrhu jednoho z domorodců vyryll Kennedy na slupku kokosu: udal své jméno a hodnost, počet přeživších a to, že potřebují menší člun k evakuaci.

Domorodci bezpečně provezli tuhle zprávu asi šedesáti kilometry vod kontrolovaných Japonci na nejbližší základnu Spojenců. Ti pak další noc poslali pro Kennedyho a jeho muže motorový torpédový člun PT 157 a zachránili je.

Cenný artefakt vystavený v bostonské Knihovně a muzeu J.F.K.

V roce 1961 – aby ukázal, že mezi někdejšími nepřáteli už panuje mír – pozval Kennedy na svou inauguraci také tehdejšího kapitána torpédoborce Amagiri. Japonec se dostavil a omluvil za potopení amerického plavidla.

Kokos se zprávou na slupce měl pak Kennedy na svém stole v Oválné pracovně, dnes se na něj můžete podívat v Knihovně a muzeu J.F.K. v Bostonu.

   

7. Válka kvůli kýblu

Moderní komiksové ztvárnění založené striktně na dnes známých historických faktech.

Jistě by se našlo pár závažnějších důvodů, proč začít válku, než kvůli kbelíku. To však nevadilo vojákům Modeny a Bologni, aby kvůli jednomu takovému válčili dlouhých dvanáct let.

Nepřátelství mezi těmito dvěma městy mělo samozřejmě složitější politické pozadí, ale symbolem celého válečného tažení, jehož se zúčastnilo na 40 tisíc bojovníků, byl dřevěný kbelík.

I když není přesně známo, v které fázi války se jím stal. Některé zdroje uvádějí, že ho z boloňské veřejné kašny ukradli v roce 1313 vojáci modenské kavalerie a že následující dvanáctiletý konflikt byl hlavně o tom dostat ho zase zpátky.

Dnes je kbelík v katedrále (replika) a v muzeu (originál)

Jiné zdroje naopak tvrdí, že ukořistění dřevěného kbelíku byl poslední vítězný akt Modeňanů ve finální bitvě u Zappolina roku 1325. Ti zvítězili navzdory čtyřnásobné početní převaze Boloňanů.

Proč byl tou hlavní válečnou kořistí již zmiňovaný kbelík, o tom už dnes můžeme jen spekulovat. Ale jeho umístění v Modeně je i v současné době – po sedmistech letech – zdrojem pýchy místních občanů. Můžete si ho prohlédnout v Camerino dei Confirmati v areálu modenské radnice, jeho replika je i v místní katedrále Duomo San Geminiano.

 

Mraky podobných historek z dějin světového vojenství shromáždil Justin Pollard ve své knize Charge! The Interesting Bits of Military History.

 

A tady máte 7 ukázek toho, co by se stalo, kdyby ČR vstoupila do války.