Podle aktuálních údajů ČSÚ je na tom po pandemii výkon českého stavebnictví nejhůř ze všech odvětví naší ekonomiky. Proč tomu tak je? To se dozvíte v aktuálním komentáři Lukáše Kovandy.
Popandemická „rekonvalescence“ stavebnictví probíhá pomaleji, než je tomu u zbytku české ekonomiky. A ani ta není kdovíjak rychlá, zejména kvůli zadrhávání autoprůmyslu a zdražování průmyslových vstupů, včetně pracovní síly. Stavebnictví je „nejvíce nemocným mužem“ české ekonomiky.
Klíčovým zdrojem zdražování pracovní síly je její nedostatek, který je zvláště kritický v sektorech typu právě stavebnictví. Stavebnictví totiž více než jiné sektory ekonomiky doplácí na pandemický odliv zahraničních pracovníků, například ukrajinských, který ještě prohloubil celkovou nejistotu v sektoru. Ta oslabuje investiční činnost, takže výkon stavebnictví byl v říjnu o 4,5 nižší než v říjnu 2019, tedy ještě před propuknutím pandemie.
Stavebnictví doplácí nejen na nedostatečné investice soukromého sektoru, dané především uvedenou nejistotou, ale také na to, že se vládě tak úplně nepodařilo se z pandemie „proinvestovat“.
Pozitivem je tak alespoň počet stavebních povolení, který meziročně narostl o enormní takřka desetinu, ačkoli z velké části z důvodu loňské citelně ponížené základny meziročního srovnání. Stavebnictví po říjnovém meziročním růstu v očištění o 3,7 procenta vykáže za celý letošní rok zřejmě jen růst odpovídající „černé nule“, oproti loňsku si tedy polepší jen nepatrně.
Lukáš Kovanda
Podobné články
Komerční článekDoporučujeme
