Gustav Mahler je nepopiratelně hudebním géniem, a my Češi si můžeme hladit ego, když o něm prohlásíme, že je naším rodákem. Dnes není koncertní sézóny, během které by si kterýkoli orchestr nevzal do repertoáru jedno z jeho děl.
Nejznámější je bezesporu fascinující Mahlerova 6 Symfonie, "Tragická", kterou komponoval v nejkrásnějším období svého života - a ač její začátek je optimistický, končí číslo 6 depresivně. Tragická je proslavená svou poslední větou. Melodie v agónii stoupá a schytává tři drtivé údery kladiva.
Proč zrovna tři? Měly představovat tři brutální rány Mahlerova života - úmrtí jeho starší dcery, fatální diagnózu jeho zdravotního stavu a nucené odstoupení z vídeňské opery. Když Mahler sám svou práci revidoval, třetí úder vynechal, aby místo něj v hudbě zůstal okamžik němé bolesti. V mnoha jeho moderních představeních ho ale orchestry vrací do poslední věty zpět.
Je to mrazivé, fascinující, děsivé. A kdo může s vážnou tváří prohlásit: "Jsem v orchestru a hraju na kladivo!"?
Ano, pouze tihle lidé. Kompilace šesti různých orchestrů se šesti kladivy v područí závěrečné věty 6 Mahlerovy symfonie si nemůžete nechat ujít. A prý že vážná hudba je nuda. Právě naopak.
Pokud vás závěr Mahlerovy 6 symfonie rozseká, co takhle se ještě rozčílit nad těmito kaziči každého kulturního zážitku?