Milan Kundera patří k nejznámějším českým literárním autorům 20. století. Znáte ale jeho bratrance Ludvíka Kunderu? Ten sice nedosáhl takového věhlasu, jeho dílo je ale rovněž kvalitní a pro tuzemskou literární scénu významné – a i on měl velké trable s komunisty. Vystrnadili ho z Brna a musel se ukrýt na vesnici, kde psal a překládal v tajnosti a pod různými pseudonymy.
Ten druhý Kundera
Je tomu přesně 11 let, co nás v úctyhodném věku 90 let opustil básník, dramatik, překladatel a jeden z hlavních představitelů českého literárního surrealismu Ludvík Kundera. Nejedná se o shodu jmen – Ludvík byl totiž bratrancem známějšího Milana Kundery, jejich životní cesty toho ostatně mají mnoho společného. Zatímco Milan musel kvůli komunistům emigrovat a k rodné zemi si vinou toho vyvinul možná až nezdravou zášť, Ludvík totalitu přežil pěkně doma, i když bez problémů a zákazů se to taky neobešlo.
Ale hezky popořádku. Ludvík Kundera se narodil v Brně a odmalička ho to táhlo ke knihám a jazyku. Po maturitě se rozhodl studovat bohemistiku a germanistiku a chtěl se stát učitelem, pak ale přišlo uzavření vysokých škol nacisty. „Říkalo se, že kdo ze studentů nebude zaměstnán, bude nasazen do reichu. Tatínek měl známého drogistu v Brně, tak jsem k němu šel. Naučil jsem se u něj hrozně zajímavé věci. Tenkrát se ještě v drogeriích míchaly na lékařské recepty čaje, takže jsem celé dny míchal čaje. Dokonce jsem jeden vymyslel a nazval jsem ho vlastenecký,“ prozradil kdysi v rozhovoru pro Radiožurnál sám Kundera. Nakonec se totálnímu nasazení nevyhnul, ale protože dostal záškrt, už po roce byl zpátky doma. Po válce se vrátil na školu a roku 1946 dostudoval.
Už během studií začal Ludvík psát poezii a byl jedním ze zakladatelů umělecké Skupiny Ra. Ta sdružovala malíře, grafiky, fotografy, básníky, spisovatele a překladatele, kteří byli ovlivněni surrealismem. Ten ale nacisté považovali za pokleslé umění, a tak byla jejich činnost za války nelegální. Obnovili ji tedy až po roce 1946 a ačkoliv nikdy nevydali žádný oficiální manifest, je za něj považován právě Kunderův článek Mladší surrealisté, který napsal ve spolupráci se Zdeňkem Lorencem. Ra si fungování moc dlouho neužila – roku 1948 komunisté surrealismus prohlásili za ideově zcestný směr a skupina byla rozpuštěna. Její členové nicméně tvořili dál, i když už většinou samostatně.
Život v utajení
To byl rovněž případ Kundery. Psal poezii i prózu, živil se redaktorskou činností – fungoval v redakcích deníku Rovnost a měsíčníku Host do domu, tam se ale nepohodl se šéfredaktorkou a skončil. V závěru 60. let si vyzkoušel něco docela nového – začal jako dramaturg spolupracovat s Mahenovou činohrou v Brně. Ani to ale nebylo ideální a po dvou letech musel odejít. „Podal jsem výpověď, než bych byl vyhozen, protože pracovat v době totality podle všech těch směrnic a předkládat texty asi šestnácti institucím ke schválení, to mě odpuzovalo,“ svěřil se Radiožurnálu. V té době ho rovněž vyloučili z KSČ, což později označil za jednu z věcí, kterých nejvíce lituje – tedy toho, že neodešel dřív a sám.
Aby měl od režimu klid, rozhodl se nevzdorovat a nechal se pomyslně vyhnat z Brna do Kunštátu. Žil bez stálého zaměstnání a měl zákaz publikování. Překladatelství z němčiny i vlastní tvorbě se ale věnoval dál. Tajně, pod pseudonymy. V Kunštátu zároveň poznal svou manželku Jiřinu, která byla místní. A tak mu tam nakonec zas tak moc nechybělo.
Znovu publikovat mohl Ludvík Kundera až po sametové revoluci v roce 1989. Od té doby působil ale především jako pedagog na vysokých školách. Za celoživotní přínos české kultuře se postupně dočkal několika ocenění – v roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu cenu za evropské porozumění, v roce 2007 od českého prezidenta medaili Za zásluhy a v roce 2009 obdržel za celoživotní dílo Cenu Jaroslava Seiferta.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
