Cca před měsícem vydal Tomio Okamura tiskovou zprávu, v níž žádá omluvu od ministra Jiřího Dienstbiera a jeho rezignaci. I přes několik trestních oznámení, která následovala po vyjádření ohledně pracovního tábora v Letech u Písku, totiž státní zástupce Tomia nakonec neobžaloval z „popírání genocidy či holocaustu“. Ten ve svém vyjádření taktéž fňuká, že jej česká média dlouhodobě špiní a dehonestují jen proto, že se odvažuje říkat pravdu. Jeho protiútok však není ničím jiným než kvalitním spin-doctoringem a ukázkou toho, že ač se Tomio nezdá, je velmi zručným manipulátorem. (tomio.cz) To, že ho státní zástupce ve spolupráci s policií neobžaloval, ale rozhodně neznamená, že by Tomio mluvil pravdu. Znamená to pouze, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, jak je definována zákonem. Jenomže litera zákona a elementární lidská slušnost nejsou jedno a to samé. Například neexistuje zákon, který by mohl postihnout prezidenta republiky za používání výrazu „ku*da“ v živém vysílání rádia – za vlastizradu to nejspíše považovat nelze. Přesto se od hlavy státu, která má plnit primárně reprezentativní funkci, logicky očekává, že tímhle způsobem na veřejnosti (s)prostě mluvit nebude. (Analogicky – jestli předpokládáte, že vám bude partner věrný, tak vězte, že podle okamurovské logiky nebude, protože svou bokovkou pravděpodobně nenaplní skutkovou podstatu.) Jediné, co pak Tomio cituje z odůvodnění, je to, že policie shledala, že jeho vyjádření má "historicky doložený pravdivý podklad". Zde je těžké spekulovat, co to ve skutečnosti znamená. Okamura mohl například pouze parafrázovat nějakou akademickou autoritu z oblasti historie, která přišla s jiným výkladem, než je většinový konsensus. Pravděpodobnější však je, že Okamurovo vyjádření není vyloženě lživé – ale jen velmi zavádějící, vytrhává informace z kontextu a cíleně zamlčuje určité skutečnosti, aby sémanticky vyjadřovalo lež, ačkoli ‚formálně‘ lží není. Původně jsem chtěl požádat o vyjádření několik historiků, nicméně jsem zjistil, že „Pietní místo Lety“ spravuje příspěvková organizace ministerstva kultury Památník Lidice (stejně jako NKP Ležáky). Jen pro ujasnění, příspěvkové organizace zřízené MK jsou například Národní muzeum, Národní technické muzeum, Národní galerie v Praze, Národní knihovna ČR, Památník národního písemnictví atd. (ZDE je kompletní seznam.) Na stránkách oné organizace se nachází přehledná historie tábora v Letech, stejně jako je tomu v případě vypálených vesnic – Lidic a Ležáků. Některé pasáže z textu připomínají Okamurovo vyjádření. Ale hned na první pohled je velmi znatelná selekce informací, neúplné citace, které nabírají jiného významu, tendenční vedení argumentů a tak dále. Onu záležitost zavádějící reinterpretace se chystám rozebrat podrobněji, ale v případě, že ji chcete posoudit sami, kompletní historii objektu naleznete na stránkách Pietního místa Lety ZDE, naopak Tomiův výrok ZDE. (twitter.com/pietnimistolety) Vzhledem k tomu, že Tomio Okamura nežaluje Památník Lidice (či ministerstvo kultury) ani nijak veřejně nevystoupil proti "verzi historie", která se nachází na oficiální stránkách této organizace, můžeme předpokládat, že ji nijak nezpochybňuje. Již na samém počátku kauzy prohlásil ředitel Památníku Lidice JUDr. Milouš Červencl velmi rezervovaně, že "Okamurovo vyjádření nebylo šťastné". Pravděpodobně si byl vědom, že se případné Okamurovo stíhání odvíjí od výroku, že "mýtus o romském koncentráku je podle dostupných informací lež". Sám dodává, že neexistují prameny, které by tábor v Letech označovali za koncentrační. Cituji: „Faktem je, že nikde v nám dostupných historických dokumentech jsme nenašli zmínku o tom, že tábor v Letech byl koncentračním. Prošel v letech (asi) 1939 – 1943 několika fázemi, jako pracovní, kárný, sběrný a cikánský. A právě jeho poslední období bylo jasnou přípravou na „konečné řešení“ pro Romy a Sinty s jejich následnou likvidací v Osvětimi-Březince.“ Pokud se Okamura prezentuje jako spasitel obyčejného lidu, proč potom v tomto případě aplikuje rigidní právnickou logiku a úplně zbytečně si pohrává s terminologií? Pokud by byl Tomio slušný člověk, nezáleželo by mu tolik na tom, jestli se tábor nazýval pracovní nebo koncentrační, ale na tom, co se v něm skutečně dělo a jaké to mělo kontextuální souvislosti. Jeho vyjádření je však mystifikující a krom slovíčkaření je z něj znatelná snaha vše, co se v Letech za války stalo, zlehčovat.   Podívejme se na celou záležitost detailněji Tomio Okamura: „Byl tu pracovní tábor pro osoby, které se vyhýbaly řádné práci, včetně Čechů a Němců z protektorátu. Internováni nebyli na základě etnika, ale cikánského způsobu života, to znamená, že pracující Romové tu nebyli.“ Oficiální stránky Pietního místa Lety uvádí, že tábor byl zřízen v roce 1940 jako "kárný pracovní", nikoli však pro osoby vyhýbající se práci, ale pro vězně vracející se z výkonu trestu. Účelem bylo, aby si před propuštěním zvykli pracovat. V druhé polovině roku 1942 byla však povaha tábora změněna na tzv. cikánský, vězni jiného etnika byli odvezeni a do Letů byli shromažďováni "cikáni, cikánští míšenci a osoby žijící po cikánsku". Okamura zde míchá několik časových pásem dohromady a z každého si bere, co se mu zrovna hodí. Ano, do července 1942 zde opravdu pracující Romové nebyli. Tomio však zřetelně, přestože neadresně mluví i o době po změně účelu tábora, protože používá termín „cikánský způsob života“ a tudíž cituje „výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu“ vydaný vrchním velitelem neuniformované protektorátní policie z 10. 7. 1942. Zároveň však vynechává podstatnou část toho, koho se výnos týkal – místo „cikáni, cikánští míšenci a osoby žijící po cikánsku“ říká pouze "osoby žijící po cikánsku". Významový rozdíl je zde snad patrný. Je možné, že se v Letech v opravdu octli některé „osoby, které se vyhýbaly řádné práci včetně Čechů a Němců z protektorátu“ a Okamura může onu premisu doložit. To však nic nemění na obludné mystifikaci, během níž si Tomio hraje s množinami a podmnožinami, jak se mu zrovna zlíbí a hodí. Pokud se zaměříme pouze na termíny a ne na kontext – „osoby žijící po cikánsku“ logicky obsahují i „cikány a cikánské míšence“ (ad absurdum samozřejmě neobsahují "cikány nežijící po cikánsku", ale nerad bych zde válčil za pomocí okamurovských sofismat). Konotace výčtu „cikáni, cikánští míšenci a osoby žijící po cikánsku“ a termínu„osoby žijící po cikánsku“ je v rámci asociativního vnímání jazyka jako celku jednoznačně odlišná. Nacházel se Okamura během vyřknutí onoho výroku na vesmírné lodi Enterprise v nějaké časové anomálii? Jak je možné, že cituje výnos z července roku 1942 a zároveň tvrdí, že zde lidé "nebyli internováni na základě etnika, ale cikánského způsobu života, to znamená, že pracující Romové tu nebyli"? Pokud by Tomio chtěl říci, že v táboře nebyly osoby internovány „jen“ na základě etnika, dala by se jeho slova takto interpretovat. Že tu však po červenci 1942 nebyli pracující Romové, je lež. Okamura ale mluví tak nejasně, že je velmi složité vyvodit jednoznačně konkrétní závěr, že účelově lže. Posouzení nechávám na čtenáři. Romské děti v táboře Lety (romea.cz)   Tomio Okamura: „V táboře nebyl nikdo nikdy zabit – lidé umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora přivlekli kvůli svému předchozímu kočovnému stylu života.“ [...] „Zásadní problém byl však velitel, který jednak skutečně bil vězně a tajil špatný stav tábora, ale byl odvolán a do tábora byla poslána lékařská pomoc.“   Stránky Pietního místa Lety uvádí, že „většina vězňů, kteří do tábora přišli, nebyla v dobrém zdravotním stavu [a že] nejmladší trpěli podvýživou, starší tělesnou slabostí a starci, kterých nebylo mnoho, sešlostí, kožními a pohlavními chorobami a tuberkulózou.“ Posléze, že „zdravotní stav vězňů se stále zhoršoval i díky stavu budov, které byly vlhké a plesnivé, ale také z důvodu nedostatku vody, která se musela částečně dovážet.“ Jestli byla epidemie břišního tyfu, po níž byl skutečně odvolán velitel tábora, důsledkem „předchozího kočovného stylu života“, je sice pouze Tomiova konstrukce (internováni zde byli i lidé, kteří již byli v průběhu války perzekuováni), je však do určité míry logická a v kontextu ostatních skutečností je pravděpodobné, že bídný zdravotní stav vězňů hrál při vypuknutí epidemie svou roli. Okamura vynechává konkrétní zmínku o hygienickém stavu tábora a nedostatku vody, mluví však o veliteli, který „tajil špatný stav tábora“ a následně o „lékařské pomoci“, takže v konečné důsledku nelže. Z jeho tvrzení spíše vyplývá, že „špatný stav tábora“ měly na svědomí "choroby, které do tábora [vězni] přivlekli kvůli svému předchozímu kočovnému stylu života". O hygienických podmínkách mlčí, ale jednoduše může argumentovat, že je zahrnul do neurčitého termínu "špatný stav tábora". Účastníci pietního aktu v Letech. (romove.radio.cz)   Tomio Okamura: „Oběti v táboře rozhodně nebyly oběti jakéhokoli holokaustu. Naopak srovnávání je neúctou ke skutečným obětem holokaustu, ať už Romů nebo Židů, ve skutečných koncentračních táborech. Samozřejmě platí, že jakékoli násilí na lidech odmítám a odsuzuji.“   Zde Okamura končí a tudíž se může se zdát, že stejně tak i hrůzostrašná historie tábora v Letech. Několik lidí zemřelo, zlý velitel byl odvolán, přijela lékařská pomoc a máme tu „happy end“ jak hrom. Ve skutečnosti byla však tyfová epidemie pouze slabý začátek. Již 2. 12. 1942 putovalo 93 vězňů se zastávkou v pražské donucovací pracovně do Osvětimi, kde na ně čekala smrt. Stránky Pietního místa Lety uvádí, že „nemocnost a úmrtnost vězňů narostla do katastrofických rozměrů“ a v denní zprávě z 12. 1. 1943 se píše, že „tělesný stav Cikánek je natolik špatný, že nelze nalézt na praní a čištění schopné ženy“; o dva týdny později, že „mnozí vězni se nacházejí v natolik žalostném stavu, že je nutno považovat jej za beznadějný. Jejich skonu se již nedá zabránit“. Brzy nato propukla epidemie skvrnitého tyfu, která napadala zvláště ty vězně, kteří byli oslabeni po břišním tyfu. Tábor byl nedlouho poté karanténě uzavřen a nikdo (včetně personálu) jej pod hrozbou trestu smrti nesměl opustit až do jeho finální likvidace. I přes šířící se nákazu byli další a další vězni (nakažení i nenakažení) posíláni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Pro celkově 420 osob „cikánského způsobu života“ byly Lety přestupní stanicí do plynové komory. Vstupní bránou do Osvětimi prošlo několik stovek Romů z Letů (commons.wikimedia.org)   Máte pocit, že přirovnávání osudů lidí – ať již Romů či „pseudo-Romů“ – z „pracovního“ tábora v Letech k holokaustu „je neúctou ke skutečným obětem holokaustu, ať už Romů nebo Židů, ve skutečných koncentračních táborech“? Pokud neutneme historii tábora „přivoláním lékařské pomoci“ na sklonku roku 1942, tak možná ano. Na rozdíl od koncentračních táborů se zde přímo nezabíjelo a zbytek o ještě horší epidemii, karanténě a transportech do Osvětimi jsme se od Okamury nedozvěděli. To, že to neřekl, však přeci neznamená, že lže. Podívejme se ještě na Tomiovu hlavní zbraň – termíny pracovní, kárný, sběrný, cikánský a hlavně koncentrační a vyhlazovací. Zásadním rozdílem mezi „pracovním“ táborem Lety a „koncentračním“ táborem jako například Terezín, je to, že přestože koncentrační tábory byly primárně určeny jako přestupní stanice do „vyhlazovacích“ táborů, nezřídka se i přímo v nich zabíjelo a popravovalo. Lety a Terezín ale měly společné například to, že zde mnoho vězňů zemřelo na epidemie nemocí (abych byl přesný, v Terezíně zemřelo mnoho lidí i na podvýživu, což nebyl podle dostupných zdrojů častý případ v Letech) a odjížděly odtud transporty do vyhlazovacích táborů (z Terezína krom Osvětimi i do Treblinky). Stačí na chvíli přestat spekulovat ohledně pojmů a položit si pár jednoduchých otázek: Kdo na tom byl hůře? Vězeň, který přežil pobyt v koncentračním táboře v Terezíně? Nebo vězeň, který zemřel v pracovním táboře v Letech na tyfus? A kdo na tom byl lépe? Vězeň, který zemřel na nemoc v Terezíně, nebo vězeň, který zemřel na nemoc v Letech? Vězeň, který odjel do Osvětimi z Terezína, nebo vězeň, který odjel do Osvětimi z Letů? Je uctění památky jednoho zároveň neúctou k druhému? Úplně vpravo celkově pátá verze (italská chybí) kontroverzního plakátu Úsvitu k volbám do Evropského parlamentu. (romea.cz) Okamura ve své tiskové zprávě několikrát použil slovo "pravda", v jednom případě i velkými písmeny. Nemyslím si však, že Okamura mluví o pravdě tak, jak tento pojem většina z nás automaticky chápe. V onom případě by neměl potřebu vyrukovat veřejně s tvrzením, které je souborem sofismat, krkolomných sémantických konstrukcí, neúplných či z kontextu vytržených informací a přinejmenším zvláštních dedukcí. Z právního hlediska se možná nedopustil trestného činu, z morálního si však jeho výrok nic jiného než odsouzení nezaslouží. Vrcholem Okamurovi arogance je ona ublížená tisková zpráva, kde žádá omluvu a odstoupení z funkce Jiřího Dienstbiera, protože "není možné, aby byl nadále ministrem ´pro lidská práva´ člověk, který místo aby hájil rovná práva pro všechny občany, tak pravdu a spravedlnost svým kritikům upírá". Okamurovská pravda a spravedlnost však připomíná pojetí Maxe Cadyho z filmu Mys hrůzy (v podání Roberta DeNira má na zádech tetování „truth and justice“), který sice brutálně zbil a znásilnil dívku, ale cítí křivdu vůči svému obhájci, jenž vědomě nepoužil všechny dostupné polehčující okolnosti k jeho obhajobě. Možná ještě lepším příkladem polemiky o „právní“ a „morální“ pravdě je slavný snímek s Al Pacinem v hlavní roli ...A spravedlnost pro všechny. Záda Roberta DeNira (Cape Fear, 1991). Nehorší na celé věci je, že jak Tomiův původní výrok, tak jeho uražená tisková zpráva nejsou ojedinělou provokací, ale součástí jeho populistické taktiky. Okamura si sice dává velký pozor, aby jej někdo nenachytal přímo na švestkách, ale těžko si lze nevšimnout, že kriminalita, nezaměstnanost a „nepřizpůsobivost“ Romů jsou jedním z jeho ústředních politických témat. Přes na hraně balancující a opatrnou rétoriku mu musí být při letmém pohledu na komentáře nacházející se na jeho FB profilu jasné, že přitahuje značné množství paušalizujících rasistů a xenofobů. Fingovaným, hrdinným bitím se za pravdu a vyvrácením „mýtu o romském koncentráku“ podvědomě v lidech pomáhá vytvářet mýtus jiný – že všichni Romové jsou špatní. Jeho vyjádření tak či onak, přímo, či nepřímo na Romy útočí. Pokud mohu soudit dle reakcí Okamurových voličů či příznivců, jeho výrok je podezřele často interpretován jako bagatelizování hrůzných událostí v Letech a konsekventně znevažování snah romských organizací o to, aby Lety byly úctyhodným pietním místem. Zkráceně řečeno, těžko může být náhodou, že tolik lidí pochopilo Okamurův boj za pravdu jako to, že Romové dělají z komára velblouda (jak je u nich ostatně zvykem), v Letech se jim toho zas tak moc vlastně nestalo a vytvářejí pseudoproblém, který má odvést pozornost od reálných problémů, které sami způsobují. Skutečnost se však má tak, že pokud je někdo mistrem ve vytváření pseudoproblémů, aby zvýšil svou atraktivitu, tak je to právě Tomio Okamura. Je Okamura dyslektik a vnímá z přečteného textu pouze jeho části? Těžko. Byla by moc velká náhoda, kdyby mu jednotlivé útržky takhle hezky zapadaly. Mimo to, slavný psychoanalytik a filosof Jacques Lacan postuloval dodnes celkem populární teorii, že podvědomí (či nevědomí) je strukturováno a řídí se podobnými mechanismy jako jazyk. Možná to Tomio s mystifikacemi trošku přehnal, oklamal sám sebe a skutečně věří, že je mesiášem. Z roviny nevědomí se však na povrch dostává jeho skutečná povaha – arogance, egotismus, chtíč ovládat za každou cenu a přese všechny etické i morální meze. Pravděpodobnější však je, že Okamura moc dobře ví, co říká a proč to říká. Pokud se však trošku zabýváte tím, jak svoje bludy vytváří a obaluje, lehce rozklíčujete většinu jeho samoúčelných "pravd". Pokud je někdo schopen klesnout až k „právně korektním“ urážkám obětí nacismu, jen aby podpořil svou tezi, kterou dělí od „reinterpretovaných“ událostí přes 40 let, můžete věřit, že to, co říká o aktuálním dění, je pravda? Ne ‚tomiovská pravda‘, ale pravda tak, jak jí chápe absolutní většina lidského pokolení. Poproste Tomia upřímně, ať emigruje do Švýcarska. Dělá tu hroznou ostudu. Ne všechna Tomiova vyprávění jsou takhle veselá. (Foto: i.iinfo.cz)     A TADY máte 5 dalších důvodů, proč nemít rád Tomia Okamuru.