Václav Nosek byl stejně jako Zápotocký původně sociálně demokratický odborář, jenž se postupně „vyvinul“ do bolševika. Je jedním z těch, kteří žili v tak nuzných podmínkách, že neměli co ztratit, a komunistická idea jim zaručovala, že se jejich osud již nebude opakovat.
Narodil se 26. září 1892 ve Velké Dobré. Jeho život byl těžký, můžeme říci, že byl bojem od začátku až do předčasné smrti na rakovinu. Pocházel z hornické rodiny a ani jeho samotného tato práce nakonec neminula. Jeho otec i děda byli horníky, maminka v domácnosti. Havíři patřili k nejchudším vrstvám. Do práce otec chodil do nedalekého Kladna. Na poměry, které panovaly za jeho dětství, vzpomíná ve svých pamětech: Manželky horníků nakupovaly v závodním konzumu mouku, mýdlo a hlavně obrovské bochníky chleba a cukrové homole. Cukr do culifindy byl pro horníky stejně důležitý jako vzduch. A co že je culifinda? Jednalo se o náhražku kávy ze žita, která byla silně oslazená až přeslazená. Hrnec s culifindou byl vždy připraven v troubě – pila se ráno a večer a vlastně ke každému jídlu. Na snídani se jedly štramfály (silné krajíce chleba, ovšem nenamazané) se zmíněnou kávou, na večeři totéž. Maso bylo jen v neděli – většinou králičí. Hovězí maso nebo uzenina byly považovány spíše za pochutinu a jídelníček si takto zpestřovala hlavně těžce pracující hlava rodiny. Bydleli mnohdy v jedné místnosti, kde se jedlo i spalo, někdy nebylo dost míst ke spánku pro všechny – využívalo se toho, že havíři pracovali na směny a v některých rodinách se také na směny spalo.
Život mladého Václava byl, jak vidíme, velice tvrdý. Jeho budoucí příklon k levici byl pragmatickým krokem, který mu měl zlepšit jeho životní podmínky, na rozdíl od mnoha komunistických intelektuálů. Z jeho dětství pochází také humorná historka –místo příjmení Nosek mu do matriky zapsali příjmení Nosák, v dospělosti žádal o opravu, ale z nějakého důvodu mu nebylo vyhověno. Nosákem byl až do svého jmenování ministrem vnitra, kdy jeho žádosti o změnu již nebylo možno nevyhovět. Václav Nosek byl nejstarším ze sourozenců – měl ještě bratra a sestru. Vychodil měšťanskou a obecnou školu. Do zaměstnání odchází už ve 14 letech. Byl poslán do kladenské Poldovky, aby se zde vyučil, ale vzhledem ke krizi byl propuštěn a nastoupil do dolů jako jeho otec. Fáral v kladenském dole Libušín, později v dole Max.
V roce 1913 byl odveden na vojnu a zařazen do pražského dělostřeleckého pluku – byl na srbské frontě, karpatské, haličské a italské frontě. Již v té době byl levicově zaměřený, takže povýšení ani kariéru v armádě čekat nemohl. Ve válce byl dvakrát raněn a roku 1917 byl poslán zpět na Kladno. Byl zde totálně nasazen – i když byl dělník, považovali jej za vojáka a podléhal armádní disciplíně. Zde de facto začíná jeho kariéra odboráře – funguje tady jako hornický důvěrník, jakýsi předák. Po vzniku republiky se stává členem národního výboru ve své obci.
Komunistický odborář
Roku 1919 se při štěpení sociální demokracie přiklání ke Šmeralovi a v roce 1921 je jedním ze zakladatelů KSČ, byl na straně karlínských hochů a účastnil se boje o Lidový dům. Na Kladně se v té době rýsovala československá verze Leninovy revoluce – vznikají zde dělnické rady (sověty), které chtěly převzít moc. Stávka, jež se měla zvrhnout v revoluci, je však potlačena a Nosek byl jako jeden z aktérů odsouzen na 4 měsíce. V roce 1922 vznikají také rudé odbory (Mezinárodní všeodborový svaz), které se odštěpují od sociální demokracie. Jejich nejznámějšími činiteli jsou právě Zápotocký a Nosek. Rudé odbory byly v roce 1932 rozpuštěny, i když nebyly zakázány – policie vtrhla do jejich ústředí, stát je také pro jejich radikálnost přestal podporovat (odbory měly nárok na finanční příspěvek státu). Jiří Kroha (architekt, designér a zapřísáhlý stalinista) vzpomíná, jak těžké to měli za první republiky – Nosek jej požádal, aby přednesl projev ke stávkujícím horníků, ale má si dávat pozor na policisty. Dům tedy opustil zadem, přes plot, a dostavil se do hospody, kde měl dostat další instrukce. Seděl, a nic se nedělo. Zničehonic mu někdo přinesl sklenici s pivem – na pěně byl papírek se vzkazem: „Profesore dál nelez, seberou tě. Nosek je v kuchyni, chtějí jej sebrat. V 7 hodin projev – Láska Boží (název dolu, pozn. autora).“
Dost možná, že právě toto umění konspirace později vyneslo Noska do křesla ministra vnitra. Nosek po mnichovském diktátu zůstal v Československu. Po rozpuštění odborů nacisty se vrací do Kladna. Je nacisty preventivně zatčen, po 3 týdnech je však propuštěn, ale na Kladně se musí hlásit každý den místní úřadovně gestapa. V červnu 1939 je však vyhlášeno stanné právo a je zatčen jeho bratr.
Jeho útěk do emigrace by zasloužil filmové zpracování. Vlakem odjíždí do Ostravy, pomocí komunistů se skrz šachty dostává do polského Krakowa, zde zůstává asi měsíc, poté se dostává do Švédska a nakonec do Velké Británie, kde se připojuje k československému exilu. Je v kontaktu s Benešem a Gottwalda v Moskvě neustále informuje o krocích prozatímní vlády. V exilu jej také zastihne tragédie. Po návratu do vlasti zjišťuje, že z jeho rodiny prakticky nikdo nepřežil. Nacisté se za jeho útěk pomstili. Žena zemřela v Osvětimi, Noskův syn byl ubit při pochodu smrti.
Ministrem vnitra
Po návratu do vlasti se v dubnu 1945 stává ministrem vnitra v košické vládě. V této funkci vydrží až do roku 1953. Má na rukou krev obětí politických procesů, například vyšetřovatele Horákové vyzval, aby případ uzavřeli a postavili ji před soud k 1. květnu 1950. O tři roky dříve jí ten samý Nosek dává vyznamenání za účast v odboji. Má velký podíl na demisi demokratických ministrů, která umožnila nástup komunistů k moci. Roku 1955 umírá na rakovinu plic. Historici si kladou otázku, zda by sám nakonec nebyl popraven, jak už to tak ve stalinském státě bylo s lidmi, kteří věděli, jak systém skutečně funguje.
ZDROJE:
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_nosekv.php
https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Nosek
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velká_mostecká_stávka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ustavující_sjezd_KSČ
Encyklopedie politiky, ŽALOUDEK, Karel, 1999
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
