Stalag Luft III

Tábor byl založen v březnu roku 1942 v Dolním Slezsku, tehdejší německé provincii. Byl specifický tím, že byl během druhé světové války zřízen a provozován dle pokynů Luftwaffe, nacistického letectva. Německá armáda totiž uplatňovala jakousi praxi, kdy každá část armády nesla zodpovědnost za válečné zajatce ekvivalentních armádních větví. Letectvo neslo odpovědnost za letectvo, námořnictvo za námořnictvo a tak podobně. Luftwaffe tedy neslo odpovědnost za veškeré zajaté letce.

Stammlager Luft totiž v doslovném překladu znamená „Hlavní tábor, Vzduch“. Původně byli v táboře drženi pouze důstojníci, jejichž řady však později rozšířili i poddůstojníci. Místo pro zbudování tábora bylo vybráno poměrně pečlivě. 160 kilometrů jihovýchodně od Berlína, navíc na písčité půdě, která měla válečným zajatcům znesnadnit budování tunelů. Fakt, že článek pojednává o velkém útěku tunelem, sám o sobě napovídá něco málo o tom, že se písčitá půda zas tak neosvědčila.

Tábor byl tvořen pěti hlavními částmi (východní, centrální, jižní, severní a západní), z nichž každá čítala přibližně 15 jednopatrových chat. V každé místnosti o rozměrech 3 × 3,7 metru spalo patnáct mužů na pěti třípodlažních palandách. Tábor se však postupně rozrůstal, až dosáhl rozlohy zhruba 24 hektarů. Bylo v něm umístěno asi 2,5 tisíce důstojníků Královského letectva, 7,5 tisíc amerických vzdušných sil a kolem devíti set jiných spojeneckých důstojníků vzdušných sil.

Tábor byl pochopitelně postaven tak, aby co nejvíce zamezoval jakýmkoli pokusům o útěk. Budovy s vězni byly zvednuty o více než půl metru, aby strážci případně snáze odhalili pokusy o tunelování. Tábor byl navíc postaven na specifické půdě. Zem měla velmi písčité podloží, přičemž povrchový písek byl jasně žlutý. Pokud by na něj někdo vysypal tmavší písek nebo se třeba jen ušpinil od hlíny a tmavší zeminy, strážcům by hned bylo jasné, o co kráčí. Kolem tábora byly také rozmístěny seismografické mikrofony, které měly detekovat jakékoli zvuky kopání a kutání.

mohlo by vás zajímat

Stalinův syn Jakov Džugašvili padl za války do zajetí nacistů. Stalin odmítl jeho výměnu

Tunel Harry

Přes všechno úsilí nacistů se ale z tábora přeci jen dalo uniknout. A povedlo se to hned dvakrát. Poprvé roku 1943 a podruhé při Velkém útěku v roce 1944. Zajatci však při svém počínání museli být stejně obezřetní jako stráže. Zvláště prověřování nováčků bylo velice důkladné. Pokud nově příchozího zajatce neznali alespoň dva „starší“ zajatci, byl důrazně vyslýchán a následně po určitou dobu doprovázen dalšími vězni, do té doby, než ho začali považovat za skutečného spojeneckého válečného zajatce. Mělo se tak předejít nechtěné infiltraci německých agentů. Touto metodou získali zajatci povědomí o několika infiltrátorech, kteří se pokusili zajateckou síť nabourat.

Stráže v táboře nepatřily k tak elitním jednotkám, jako tomu často bylo v jiných táborech. Přibližně osm stovek strážců se skládalo ze starců a vojáků na rekonvalescencích. To bylo také jedním z důvodů, proč se zdejší zajatci měli o něco „lépe“ než vězni v jiných nacistických táborech. Stalag Luft III byl navíc poměrně dobře vybaven; zajatci mohli ve zdejší knihovně studovat, a dokonce získávat tituly, navíc zde byl prostor pro atletiku, volejbal, softball, box, stolní tenis, šerm.

Vězni se však roku 1944, historicky již podruhé, rozhodli tábor opustit, ať už byl vybaven sebelíp. Bylo zakázáno budovat soukromé tunely, všichni vězni spolupracovali na jednom hlavním projektu. Zbudovány měly být tři tunely – Tom, Dick a Harry. Plán útěku si vzal pod křídla velitel letky Královského letectva Roger Bushell. Na kopání a stavbě tunelu se však podílelo dalších 600 odvážných vězňů. Tunely nesly lidská jména kvůli utajení, Bushell se dokonce zasazoval o souzení těch, kdo vysloví slovo tunel.

Tunel Tom byl Němci objeven a dynamitem vyhozen do povětří. Tunel Dick byl zase používán k ukládání půdy a zásob, a tak k útěku nakonec posloužil jen jeden, tunel Harry. Tunel začínal v chatě 104, měřil 110 metrů, nacházel se 9 metrů pod zemí a končil v lesích na severním okraji tábora. Vchod byl ukryt pod kamny. Práce na tunelu byla důkladně rozdělena. Část letců kopala a zbytek padělal dokumenty, vyráběl nářadí, mapy a kompasy, přešíval uniformy a učil se mluvit německy.

mohlo by vás zajímat

Raoul Wallenberg: Největší zachránce maďarských Židů byl po válce zatčen Sověty. V Moskvě ho nevypátral ani Mossad

Velký útěk

K samotnému Velkému útěku došlo v noci z 24. na 25. března. Utéct mělo kolem dvou set vězňů, nakonec se to však podařilo „pouhým“ 76. Systém fungoval tak, že vyběhl první vězeň a na konci tunelu zatahal za lano, čímž dal pokyn následujícímu vězni, že se stráž na pozorovací věži nedívá. Vzhledem ke ztíženým podmínkám, mezi kterými byl například hluboký sníh či zborcení částí tunelu, byl nakonec útěk odhalen a zatrhnut. Němci tunel následně naplnili odpadními vodami, pískem a utěsnili jej cementem.

Celá událost velice rozhněvala Adolfa Hitlera, mimochodem také proto, že mezi uprchlíky byli i čtyři Poláci a tři Češi. Zajatci na útěku byli postupně pochytáni a 50 z nich bylo na přímý Hitlerův rozkaz gestapem popraveno. Dalších 23 chycených zajatců bylo odvezeno zpět do tábora. Utéct se tedy podařilo pouze třem letcům – dvěma Norům, kteří směřovali do neutrálního Švédska, a jednomu Holanďanovi, jenž si to namířil skrz okupovanou Evropu až do Španělska. Přestože z tábora uprchlo jen 76 vězňů z původních 200 a ze 76 uprchlíků se dočkali svobody pouze tři z nich, jedná se o největší útěk zajatců vůbec. Tábor byl nakonec sovětskými vojsky roku 1945 definitivně osvobozen.