Princové jsou v pohádkách, né ve Zlatym stromu
Každý z nás viděl alespoň jeden romantický film. Většinou v něm hraje Hugh Grant nebo Richard Gere roli osamělého miliardáře, který se shodou náhodných okolností seznámí s prodavačkou knih nebo prostitutkou, a pak si spolu užívají nejromantičtější část svého života. Nakonec se ukáže, že ten osamělý milionář má zlou ženu, se kterou chystají deset let naplánovanou svatbu. Prodavačce tak nezbývá nic jiného než na poslední chvíli vtrhnout na svatební obřad a při dotazu faráře, zda-li má někdo námitku proti sňatku, celou svatbu překazit. Opravdu je tohle šťastný konec filmu? Zdá se vám, že to má něco společného s realitou? Je to bezesporu jakási pohádka pro něžné pohlaví.
Většina žen navíc potřebuje ke svému životu lifestylový časopis nebo televizní pořad, který jim bude doporučovat, jak mají žít. Právě proto jsou ženy schopné si objednávat koktejl cosmopolitan v zaplivaných hernách a svíjet se ve tři odpoledne ve frontě v hypermaketu se svou nejlepší kamarádkou jako zpěvačka Beyoncé, jakmile uslyší mezi reklamními spoty její stěžejní hit. Nedejbože když partičku rozjetých třicátnic potkáte v baru oblečenou v „rajcovních“ tematických kostýmech, jak slaví kamarádčinu rozlučku se svobodou. To se pak vyplatí najít si raději úplně jiný prostor k popíjení. I s velkou dávkou cynismu je poměrně náročné sledovat tyto partičky, jak v 10 večer tancují na stole a svíjejí se kolem sebe na písničky od Britney Spears a dalších MTV zpěvaček vytvořených jako polotovar z továrny Walt Disney.
Sex ve městě? Ne, raději Babičku
Muž během dlouhých staletí pozorování mezilidských vztahů pochopil, že žena touží hlavně po tom cítit se výjimečně. Chce být obdarovávána květinami, dostávat drahé dary od neznámého ctitele a brána na luxusní večeře při svíčkách, což je nejspíš logické. Tyto chtíče v ženách živí americká popkultura zaměřená na ženu z konce 20. století. Kdyby si žena místo četby 50 odstínů šedi raději přečetla Babičku od Boženy Němcové, svět by byl hezčí a pro mnohé z nás i jednodušší.
V knize Babička je hlavní postava babičky, Magdalény Novotné, vykreslena jako prostá pracovitá žena, která dřela celý život a její vrchol spočítal v tom, že se v dětství setkala s císařem Josefem, jenž po ní hodil stříbrnou minci. Možná by to vymýtilo prapodivnou představu dívek z Moravy, které po přestěhování do Prahy, kde dělají dvanáctky v butiku se švédskou módou, vyrážejí o víkendu do Zlatýho stromu sbalit pana Božského. Většinou se z něj ale vyklube další Marek Vít s napnutym tricákem, kterej ani není schopnej zaplatit taxi, ale ve skutečnosti tahá za šňůrky českýho fotbalu. Smutný příběh. Pohádkový konec se opět nekoná.
Je až udivující, že jsou ženy náchylnější k tomuto druhu ovlivňování mnohem více než třeba děti. Ať už se jedná o módní výstřelky nebo sen prožít život jako princezna z pohádky o dvou vilách a pěti autech. Což mi připomíná, že nedávno proběhlo pětileté výročí od jedné nešťastné události, kdy největší propagátorka domácích porodů zemřela při porodu. Tak trochu to připomíná ten případ očkované matky, která záměrně neočkuje své děti, a pak se na internetových diskuzích vyptává, zda-li nemůže od svého dítěte něco chytit. Realita všedních dní je většinou někde jinde, než jak radí pořad Sama doma a Samantha.
A zde je špatná zpráva pro odpůrce očkování.