Příběh muže, který byl povahou idealista a který se rozhodl vyhánět čerta ďáblem. Jednu totalitu chtěl využít jako ochranu před druhou. Byl jedním ze zakladatelů partyzánského hnutí, také komunistou, jenž prozřel a začal bolševismus kritizovat, což se mu stalo nakonec osudným.
Narodil se 30. července 1919 v malé vesnici Bystrička v okrese Martině. Narodil se v horách a hory se staly jeho osudem. Nejdříve absolvoval lidovou školu, poté gymnázium, následně studoval v Brně Vysokou školu zemědělskou. Dále byl 2 roky na vojenské službě v Žilině, v rámci níž absolvoval také sedmiměsíční kurz pro důstojníky v záloze. Poté nějaký čas pomáhal doma na statku, od roku 1939 od roku 1942 pracoval v syndikátu výrobců brynzy (jakýsi cech). Po vyhlášení Slovenského štátu vypukla tzv. malá válka o území, které si nárokovalo Maďarsko. Úspěšně brání Spišskou Novou Ves a byl povýšen na poručíka. Paradoxní je, že jako budoucí odbojář nejdříve bojoval na východní frontě po boku nacistů, kteří byli největšími spojenci tehdejšího klerofašistického Slovenska. V roce 1941 se tak účastnil operace Barbarossa, tedy útoku na Sovětský svaz. Žingor tuto válku vnímal velmi negativně, stejně jako slovenská veřejnost. Slováci vnímali Rusy jako bratry, ne jako podlidi. Žingor se zde přes svůj odpor něco naučil – měl poprvé možnost sledovat partyzány. Obdivoval jejich způsob boje, viděl, jak jsou na obsazeném území schopni být pro Němce rovnocennými protivníky.
Zrození partyzána
Po návratu přísahal, že se už nikdy na východní frontu nevrátí. Byl svědkem zvěrstev, která zde páchali nacisté. O těchto hrůzách také veřejně mluvil a začal vyrábět letáky na podporu partyzánského boje. V horách vybudoval provizorní skrýš, ve které shromažďoval zbraně. V červenci 1943 mu přišel nový povolávací rozkaz na východní frontu – neposlechl a nenastoupil, zmizel v horách. Na jaře roku 1944 zakládá vlastní partyzánskou skupinu, jednu z prvních na Slovensku vůbec. Působil v okolí Turčianské kotliny. V srpnu 1944 došlo ke spojení jeho skupiny se skupinou Piotra Velička, stal se velitelem 1. československej partizánskej brigády M. R. Štefánika, která spojením těchto dvou skupin vznikla. Partyzánský život byl tvrdý, Žingor jako velitel byl zodpovědný za teror, který partyzáni rozpoutali, a také za soudy a partyzánské tresty, včetně trestu smrti za zradu. Ve zmíněné obci také vyvěsili československý prapor a vyhlásili území za svobodné.
Po vypuknutí povstání se zapojil jeho oddíl do těžkých bojů o Rajeckú dolinu. Ačkoliv bojovali statečně, byli postupně Němci vytlačeni, až se nakonec museli stáhnout do hor. Tam vyčkali do příchodu Rudé armády.
Národní hrdina
Po konci války je oslavován a stává se doslova národním hrdinou, vstupuje do Komunistické strany Slovenska (KSS). Je skutečně zapáleným komunistou, jako nezpochybnitelná autorita se stává předsedou Svazu slovenských partyzánů (1947). Také je poslancem Slovenské národní rady. Jeho oblíbenost také ilustruje nahrávka ze schůze KSS z roku 1946 v jisté továrně (manifestace měla název Proti fašistům a kolaborantům), kde dav masivně skanduje: „Chceme Žingora, to je naše opora!“
Justiční vražda odbojáře
Žingor byl povahou nejspíš silně idealisticky založený. Ještě předtím, než se komunisté absolutně chopili moci si začínal uvědomovat, že jedna totalita nahradí druhou. Možná, jiné zdroje říkají, že se k vystoupení z KSS rozhodl po rozhovoru s Janem Masarykem v Bystričce roku 1947. Vystupoval proti snahám komunistické strany přivlastnit si odboj a povstání a také proti falešným partyzánům, kteří si svou odbojovou činnost vymysleli. Po únoru 1948 byl zbaven mandátu poslance, musel měnit zaměstnání. Byl skladníkem v dětském domově, pomocným účetním v jiném dětském domově, také pracoval v konzervárně. Stal se štvanou zvěří. V listopadu 1949 byl zatčen, podroben krutému středověkému mučení (byl natahován na skřipec). Před svým nástupem do vyšetřovací vazby to byl velký stokilový chlap. Když kráčel na šibenici, měl pouhých 48 kilo. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k smrti za založení protistátní skupiny, která měla chystat na Slovensku kapitalistický převrat. 18. prosince 1950 byl popraven. V roce 1968 je osvobozen v plném rozsahu, v roce 1991 byl povýšen Václavem Havlem do hodnosti generálmajora in memoriam.
ZDROJE:
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
