Pandemický zákon
Ke všeobecnému smutku musel dnes premiér Andrej Babiš zrušit jednání s Danielem Landou, aby mohl jednat s opozicí o podobě protiepidemických opatření. Optimisticky by se dalo říct, že to znamená, že Babiš cítí, že teď už není na žádné PR hovadinky čas, že se musí makat. Poprvé za těch deset let, co tvrdí, že nekecá a maká.
To je ale jedna z mála optimistických věcí, kterou si můžeme na celé situaci najít. Základem jednání by se měl stát pandemický zákon, jenž si včera vláda interně schválila. Podle opozice je pochopitelně hrubě nedostačující. Babišův kabinet oponuje, že je to tak v pořádku, protože má být jenom odrazovým můstkem pro další jednání. Takže donesli lehce poupravený zákon z loňska. Víte co, taková ta klasika: „No, takhle je to dobrý, stejně se to ještě bude měnit.“
Opozice vyžaduje, aby nový zákon reflektoval to, že řadu opatření lze vyhlásit i bez nouzového stavu, aby se předělal a vylepšil systém kompenzací a také postupný návrat žáků do škol.
Prohrávat jako profík
Dnes klesl rizikový index na dvaasedmdesát bodů a jsme znovu zpátky ve čtvrtém stupni. To je ve druhém nejhorším. Ale stejně člověk cítí jistou úlevu, když to vidí. Já ten pocit znám. Je to pocit dítěte, co propadá z fyziky, ale zjistí, že z finálního testu urvalo čtyřku, takže proleze. Vím přesně, jak se vláda cítí, protože strašně rád hraju strategické videohry a jsem v nich mimořádně špatný. Pořád se objevují nové problémy, vylézají znovu ty staré, které jsem nebyl schopen vyřešit...a já doufám, že to nějaká jedna příští věc celé otočí.
Jenže když já hraju videohry, nejde o lidské životy. Ačkoli mám občas pocit, že je beru seriózněji než Andrej situaci v Česku.