Japonsko mezi dvěma velmocemi

Po druhé světové válce se Japonsko dostalo pod americkou okupační správu, a i po odchodu většiny amerických vojáků a navrácení suverenity Japoncům zůstávala země pod silným americkým vlivem. V důsledku studené války pak bylo Japonsko pro svou strategickou polohu u komunistické Číny i Sovětského svazu pro americkou zahraniční politiku nesmírně důležitou oblastí. Není divu, že se Američané rozhodli s asijskou zemí navázat co možná nejbližší spolupráci. Výsledkem tohoto sbližování pak byl podpis spojenecké smlouvy mezi oběma zeměmi, který vedl k uzavření vojenského spojenectví. Byť velká část Japonců brala přítomnost amerických vojsk jako záruku ochrany před komunistickou invazí, ne všichni občané byli tak nadšení.

mohlo by vás zajímat

Zabil prezidenta, ale nikdo neví proč: Záhadný atentát na jihokorejského diktátora Pak Čong-huie dodnes vyvolává otázky

Mezi největšími odpůrci západního směřování země pak byli pochopitelně levicoví socialisté, kteří byli sdružení pod Japonskou socialistickou stranou. Ta svou popularitou vysoce převyšovala místní komunisty. Právě předseda socialistů Inedžiro Asanuma pak otevřeně volal po přerušení spolupráce s Američany a vedl jedny z největších masových protestů v japonských dějinách, kdy stovky tisíců Japonců vyšly do ulic protestovat proti podpisu spojenecké smlouvy se Spojenými státy. Velkou kontroverzi pak vzbudila Asanumova cesta do Číny z roku 1959, po které kontroverzně prohlásil, že Čína s Japonskem musí spolupracovat proti společnému americkému nepříteli.

Jenže, jak už to tak v politice bývá, každá reakce vyvolá protireakci z druhé strany tábora. Asanumovo hnutí tak vedlo k posílení antikomunistické krajní pravice, která naopak volala po co možná největší spolupráci s Američany. Obrovské levicové protesty pak vyvolaly v japonských pravičácích sdružených v Patriotické straně Velkého Japonska strach, že zemi hrozí komunistická revoluce. Jedním z členů této protikomunistické frakce pak byl mladý student a syn vysoce postaveného funkcionáře v japonské armádě jménem Otoja Jamaguči.

Asanuma musí zemřít

Tomuto sedmnáctiletému radikálovi ale přišlo, že je i jeho vlastní strana příliš mírná ve svých útocích na japonské socialisty, a tak se rozhodl jednat na vlastní pěst. 12. října 1960 tak Jamaguči ukradl otcův samurajský meč a vydal se na předvolební debatu mezi předsedy tří největších japonských stran, kterou vysílala místní televize. V publiku se vmísil mezi skupinku mladých pravičáků, kteří začali na Asanumu okamžitě po začátku vysílání řvát vulgární hesla. Jejich řev byl tak hlasitý, že je musel začít moderátor uklidňovat. V nastalém zmatku vycítil Jamaguči svou příležitost.

Zatímco se Asanuma snažil řečnit, vyběhl mladík na pódium a zabodl otcův meč politikovi do břicha. Ten pak obrátil na sebe, ale zbytek osazenstva mu v pokusu o sebevraždu zabránil. Celý atentát pak navždy zvěčnil japonský novinář a fotograf Jasuši Nagao, jenž za osudný snímek získal jako první cizinec v dějinách Pulitzerovou cenu.

I když si okolí kvůli malému krvácení myslelo, že Asanuma není zas tak vážně zraněn, opak byl pravdou. Asanumovo masivní obézní tělo totiž zakrylo ránu, takže nedocházelo k většímu vnějšímu krvácení. Mladíkovi se ale podařilo mečem zasáhnout citlivé orgány, a tak Asanuma zemřel na masivní vnitřní krvácení ještě po cestě do nemocnice.

GALERIE Atentát na Inedžira Asanuma

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Po Asanumově smrti skutečně došlo k oslabení rozhádaných socialistů, kteří již nikdy nedokázali mezi sebou najít tak silného a sjednocujícího jedince, jakým byl Asanuma. Atentátník Jamaguči se pak v klidu vzdal policii a při výslechu přiznal, že jednal sám, jelikož tak svým činem chtěl zachránit Japonsko i samotné císařství před komunistickou revolucí. 2. listopadu 1960 se pak Jamaguči oběsil ve své cele a na zeď ještě stihl napsat zubní pastou „Ať žije císař!“.