Český sen Petra Kellnera
Když se řekne jméno Petr Kellner, všem se automaticky vybaví nejbohatší Čech v historii naší země, jenž dokázal zbohatnout na privatizaci, a díky svým dovednostem se o 15 let později dostat až do žebříčku časopisu Forbes. Do jeho holdingu patřily subjekty typu Heureka, O2 Arena, Home Credit, Mall Group a spousta dalších. Jeho začátky se však nelišily od jeho běžných vrstevníků. Petr Kellner se narodil 20. května 1964 v České Lípě, ale celé své mládí prožil v Liberci, kde v roce 1982 vystudoval střední ekonomickou školu. Pak jeho kroky směřovaly do Prahy, kde absolvoval VŠE. Svou první praxi získal v podniku zahraničního obchodu Strojimport Praha, a poté jako asistent filmové produkce ve Filmovém studiu Barrandov.
Není to tak, že by Kellner začínal jako bohatý synáček, který vše podědil nebo získal „zadarmo“. Za jeho bohatstvím samozřejmě stála sametová revoluce a s ní úzce spojená kuponová privatizace. U zrodu jeho impéria totiž stáli dva velmi důležití lidé, přičemž prvním z nich byl Milan Vinkler ze severočeských Teplic a tím druhým byl jednatel firmy, v níž v roce 1990 Kellner pracoval. Zatímco Vinkler se v té době zaměřoval na prodej a montáž počítačů z Asie, tak Kellner byl obchodním zástupcem firmy Impromat, která se zaměřovala na prodej tiskáren a kopírek. Vinkler se postupně stal úspěšným i mimo svůj okres a prodával své počítače i do Prahy, kde se s Kellnerem seznámil. Vzhledem k tomu, že oba pracovali v podobném oboru a zároveň si „nelezli do zelí“, tak se velmi rychle skamarádili. Navzájem se doporučovali, což oběma přinášelo práci. V rámci jedné zakázky na Ministerstvu financí se oba doslechli o plánované kupónové privatizaci, což je přimělo k založení vlastního investičního fondu. Takto vzpomínal v roce 2001 Milan Vinkler v rozhovoru pro Lidové noviny. Problém byl samozřejmě s tím sehnat dostatek peněz, aby jejich snažení mělo smysl. V roce 1991 zakládají společnost WIKA, z níž se následně stává investiční fond s názvem Správa prvního privatizačního fondu neboli PPF, jenže ta je stále bez peněz. Bylo zapotřebí sehnat dostatečný kapitál na dobrou reklamní kampaň.
Kellner, Vinkler a Petr Joudal se stali členy představenstva a řešili co dál. Následně na scénu nastoupil Štěpán Popovič, jenž z pozice manažera státní společnosti Sklo Union z Teplic poskytl PPF půjčku na kampaň. Zároveň se společně s Jaroslavem Přerostem stal i členem představenstva PPF. V té době se jednalo o závratných 40 milionů Kčs, které samozřejmě PPF následně vrátil. Nicméně peníze byly využity k reklamě s oblíbeným hercem Josefem Dvořákem nebo Milanem Šteindlerem. Kampaň byla velmi úspěšná a v prvním kole privatizace se jim podařilo nasbírat 1,4 % bodů a v roce 1993 tak PPF převzala 200 podniků v celkové hodnotě neuvěřitelných 5 miliard korun. Následně PPF založila další fondy v rámci druhé vlny privatizace, v níž se společnosti dařilo ještě lépe, když získala 2,1 % všech investičních bodů.
Spolupráce Kellnera s Vinklerem nebyla jen samými plusy a pohádkovým zbohatnutím. Role Milana Vinklera v rámci jejich postupného byznysu postupně slábla a v roce 1994 byl nakonec odstraněn z orgánů společnosti. Nicméně dodnes se neví, proč tomu tak bylo. A pravděpodobně se to už nikdy nedozvíme. V půlce června 1994 byl Vinkler zatčen za údajné padělání vystavené směnky jeho obchodním partnerem, slovenským podnikatelem libanonského původu, Tarekem Becharou. Zvláštní na tom je, že nebyl odsouzen, ale po dvou letech byl propuštěn na svobodu. Za podvody a krácení daní nakonec dostal 6 let za obchody s lihem. On sám svou vinu vždy popíral, soudům se vyhýbal a v podstatě nikdo ani neví, co se tehdy vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že jeho trestní řízení trvalo přes 10 let, byl i on částečně osvobozen díky amnestii Václava Klause.
Takhle nějak se Kellner dostal ke svým prvním miliardám, ze kterých následně vzniklo současné impérium, jež zasahuje v podstatě do všech sfér našeho každodenního života.