Když se řekne Memphis, většině z nás se asi vybaví hlavně rock'n'rollový král Elvis Presley, který zde v srpnu 1977 zemřel. Fanoušci historie by si asi vzpomněli také na vraždu Martina Luthera Kinga, milovníci soulu by možná doplnili slavnou Beale Street, která je považována za kolébku tohoto hudebního žánru... Ale toto americké jižanské město návštěvníkům nabízí ještě jednu turistickou atrakci, a tou jsou živé kachny v hotelu The Peabody. Ne, neděláme si srandu.
Tam, kde umřel Elvis a kachny jsou hvězdy
Možná je to tím, že jsem začala cestovat relativně pozdě a moře jsem poprvé viděla ve svých dvaceti. Ne, že bychom byly se sestrou odložené děti, které nikdo nechtěl nikam vyvézt, ale tatínek byl letecký mechanik, cestování měl dost z práce a ideální prázdniny pro něj tedy byly někde v klidu na chalupě. S odstupem času vím, že i to bylo k něčemu dobré – do dneška ráda cestuji i po vlastech českých. Ale o tom zase někdy jindy. Každopádně, když se pak po sametové revoluci otevřely ony pomyslné dveře k sousedům a i dál, tak jsem strašně ráda nazouvala „boty z toulavého telete“ a vyrážela objevovat svět. Zůstalo mi to tedy doteď, přiznávám. A děkuji, že mám vůbec tu možnost svobodně cestovat a opravdu nestojím o návrat do minulosti, kdy mi někdo bude diktovat, kam můžu a kam ne, pokud k tomu nejsou skutečně, ale skutečně vážné důvody. To jen na okraj.
Ale teď už vzhůru na jih USA, do města Memphis, které se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Hned na začátek je důležité říct, že jsem do této destinace přicestovala z Floridy, která je prázdninově vymazlená a zábavní parky jsou tam opravdu zábavní! Šok mne čekal hned na letišti, kdy mi došlo, že průvodce nelhal, a že zdejší obyvatelé mluví opravdu „po svém“, tj. s výrazným dialektem, kterému kolikrát nerozumí ani Američané z jiných částí Unie. Přirovnala bych to k tomu, jako když by na mne, Pražáka, spustil Brňák hantecem. Také si moc nepovykládáme. I to mám vyzkoušené, jen na vysvětlenou. Navíc město čistotou úplně neoplývá a jediné opravdu vypucované místo tam je slavný Graceland. Nasedla jsem do taxíku s tím, že chci právě do Gracelandu (dům a hrob božského Elvise jsem musela přece vidět!). Bezzubý postarší Afroameričan za volantem se na mne smál, kýval a rozjel se. Chtěl mi asi udělat radost a tak neustále opakoval „mípí, mípí…“. Vůbec jsem netušila, o čem je řeč. Až když začal ukazovat na řeku, došlo mi, že myslí Mississippi.
Ale o Gracelandu si povíme ještě jindy. Stejně tak o slavné Beale Street, kterou nemůže vynechat žádný fanoušek soulové hudby. Ponechme stranou i již onu zmiňovanou řeku Mississippi nebo burzu bavlny a historickou tramvaj, která vás proveze městem. Dnes se zaměřme na jinou atrakci – na hotel The Peabody, jenž určitě musíte vidět, i když tam nebudete bydlet. Proč?
Hotel si zakládá na své dlouholeté tradici. První hosté zde byli ubytovaní již v roce 1869 a dodnes na vás dýchne stylovostí a elegancí dob dávno minulých. Koneckonců právě touto trochu staromileckou atmosférou se hotel pyšní i dnes. Tento čtyřhvězdičkový hotel si ale vaši pozornost zaslouží nejen díky své pohostinnosti a kvalitě služeb, ale i vzhledem k nevšednímu zážitku. Nikde jinde totiž nezažijete kachní show! Ne, nezbláznila jsem se. V hotelovém lobby se nachází krásná kašna a v ní každý den plave od 11 dopoledne do 5 odpoledne pět kachen. A návštěvníci Memphisu je opravdu milují, nebo možná spíš ten tyjátr, který kolem jejich každodenního nástupu a odchodu panuje.
Opilecký žert se přetavil v tradici
Tahle bláznivina má ale svoji tradici. Všechno začalo alkoholismem a loveckou vášní tehdejšího manažera hotelu v roce 1933. Právě toho roku vyrazil se svými přáteli na jednu ze svých loveckých výprav. Byl vybavený nejen puškou, ale také whisky. A v lese se pěkně upravil. Při zpáteční cestě pak jaksi zapomněl na farmě vyložit kachny, které měl s sebou jako vábničky na zvěř a dovezl je do hotelu. Nevěděl, co s nimi, a tak je uložil do hotelové kašny s tím, že problém bude řešit ráno. A předpokládal, že kachny vyrobí do rána pěkný nepořádek. Jaké ho ale na druhý den čekalo překvapení – kachny si spokojeně pluly v kašně a hoteloví hosté byli nadšení novou atrakcí. A tak se z jednoho opileckého žertíku zrodila tradice, která přežila dodnes.
Jestli si ale myslíte, že tohle je vše, tak ne, to bychom nesměli být v Americe. Z kachen se staly de facto celebrity a k dokonalosti to bylo celé dotažené za druhé světové války jistým Edwardem Pembrokem, který kachny naučil nástup a odchod za zvuku marše a chodí se samozřejmě zásadně po červeném koberci. Stal se tak prvním kachním mistrem a vodil své svěřence do fontány padesát let. Pochopitelně nikoli stále tytéž, kachny jsou pravidelně vyměňované. Jedná se o 4 kačeny a jednoho kačera. Po tříměsíční službě jsou vypuštěni do volné přírody a nahradí je nové kousky. Prý stačí tři půlhodinové lekce a kachny se chovají jako zkušené filmové hvězdy.
A co je vlastně povinností kachního mistra? Je toho víc a vystoupení v livreji dvakrát denně je jen takovou třešinkou na dortu. Jinak musí každé ráno vynést kachní bobky, vyčistit výběh, trochu kachny osprchovat, vypustit vodu a až pak za zvuku fanfár natáhnout červený koberec a přivést je dolů do fontány. Odpoledne pak připravuje krmení, protože zdejší kachny žerou až na noc, aby mezi lidi šly vyprázdněné a nepohoršovaly asi tak hotelové hosty. Ale fanatické ochránce přírody musím trochu uklidnit – o kachny je opravdu skvěle postaráno a jejich skleněný palác na střeše hotelu, odkud je výhled na celé město, se jim nechá skoro závidět.
Nevěříte mi, že tohle opravdu existuje? Tak se sami podívejte. Jde opravdu o atrakci, kterou si návštěvníci hotelu natáčejí, a pak pouští doma jako neuvěřitelný zážitek z cesty.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
