Pompeje byly ve starověku centrem obchodu a řemesel. Vzkvétající římské město ale potkala tragédie – 24. října roku 79 n. l. se nedaleko bublající vulkán Vesuv rozhodl vybuchnout a město i s jeho obyvateli pohřbil pod několika metry sopečného popela, vroucího bahna a suti. Moderní společnost ale díky tomu získala dokonale zakonzervovanou představu o tom, jak to v takovém obyčejném antickém městě vypadalo. Představu, která na odhalení čekala šestnáct století.
Pompeje v temnotě
V 7. století před naším letopočtem založil kmen Osků v dobré víře na hřbetu staré vulkanické lávy v ústí řeky Sarno přístavní město Pompeje. To se rychle stalo důležitým uzlem pro řecké obchodníky a právě řecká kultura celý přístav postupně ovládla. I tak se ale jednalo o dost multikulturní centrum. Předpokládá se, že jméno Pompeje je odvozeno od slova pope – pět, což má dokládat, že ve městě žilo pět různých etnických skupin. Od roku 310 př. n. l pak město bylo pod římským vlivem. Kampánská města měla s Římem smlouvu, kterou většina z nich porušovala, ne tak Pompeje. Přesto se posléze město zapojilo do povstání, které ale římská armáda potlačila a z Pompejí se stala římská kolonie. Zní to zle, ale pro město to ve skutečnosti znamenalo nový vodovod i s vodárenskou věží, nové kryté divadlo, nové lázně, přebudování ulic a bezpečnost.
Městu se dařilo a skoro jediné, co jej trápilo, bylo občasné zemětřesení. Jedno obzvlášť velké přišlo v únoru roku 62 n. l., a to tehdy zničilo skoro 60 % zástavby. Ale protože obchodnímu přístavu peníze nechyběly, bylo vše poměrně rychle vystavěno znovu, a pravděpodobně ještě honosněji. Na katastrofu se začalo zapomínat a nikoho nenapadlo, že by za zemětřesením mohla stát ta zlověstně se tyčící hora v pozadí.
Pompejané se totiž domnívali, že Vesuv je dávno vyhaslý. Drobné otřesy či výrony plynů, na ty tam byli zvyklí odnepaměti. Když pak na začátku října roku 79 zničehonic vyschly všechny studny, lidem to přišlo divné, ale stále si to nespojovali s tím, že se vulkán probouzí k životu. Jak by také mohli – tehdy si to spíš vyložili jako špatné znamení od nespokojených bohů nebo něco takového. Sladká nevědomost se v doslova plamenný horor změnila 24. října.
Tím, kdo zkázu popsal a je považován za jediného hodnověrného svědka, byl římský spisovatel Plinius mladší. Ten událost, kterou pozoroval z bezpečné dálky, barvitě vylíčil v dopise svému příteli, římskému historikovi Tacitovi. Pliniův strýc chtěl zajít ještě dál a nechal se dopravit do Stabií, aby mohl celé neštěstí pozorovat zblízka. Doplatil za to ale životem – byl později nalezen mrtvý na pláži.
Plinius mladší popisuje zkázu Pompejí následovně: „Z Vesuvu nejprve vyšlehly vysoké plameny a později se objevil obrovský velký černý mrak tvaru borovice, který zcela zastínil slunce přesně v pravé poledne a den se změnil v noc.“ Onen mrak, o němž Plinius mladší píše, byl podle dnešních odborníků pyroklastickou vlnou, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily celé budovy jako domečky z karet. Obyvatele města usmrtily plyny, resp. právě ta pyroklastická vlna. Podle moderních výzkumů v Pompejích zahynulo asi 10 000 osob. Plinius rovněž napsal, že erupci provázelo šílené zemětřesení, a že „moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a zase mohutně vraceno“, čímž měl starověký autor na mysli pravděpodobně to, čemu dnes říkáme tsunami. Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pohřbeno pod vrstvou popela o výšce asi 6 metrů. Na své znovuobjevení pak Pompeje čekaly dlouhých šestnáct století a jejich nález znamenal nejen šok pro celou Evropu, ale i naprostý zvrat v představě evropských historiků o životě v antice; všudypřítomné erotické umění badatelům odhalilo skutečnou povahu starověkých Římanů.
Pompeje jsou nejslavnější obětí řádění Vesuvu, ale rozdivočelá sopka tehdy pohřbila hned několik starověkých měst. Jedním z nich bylo Herculaneum, které podle legendy založil mýtický řecký hrdina Héraklés (Hercules). Město bylo sídlem patriciů a vyšší třídy, na rozdíl od Pompejí, jimž vládl obchod a řemeslná výroba. A na rozdíl od Pompejí město nebylo přikryto sopečným prachem, ale zavaleno vařícím bahnem a sutí, a to do výšky místy až 25 metrů, díky čemuž zůstalo z Herculanea zachováno výrazně více než právě z Pompejí. Zároveň bylo ale těžší to postupně odkrývat, protože bahno za všechna ta století ztvrdlo na kámen. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738 a archeologové ihned začali pracovat. Pompeje se „našly“ až o deset let později, mimochodem. V zachovalých troskách Herculanea vědci objevili baziliku, několik menších chrámů, dvoje lázně, divadlo a mnoho domů bohatých obyvatel.
Dalším zničeným městem byly malé Stabie, dále Boscoreale, které archeologové pořádně prozkoumali až v 19. století a na jehož místě dnes leží město nové a pro odhalené starověké památky turisty často navštěvované. Skupinu uzavírá město Oplontis, jež bylo zasypáno sopečným popelem. Dnes se zde nalézá město Torre Annunziata. Na místě původního osídlení leží dnes veřejnosti přístupná vila císaře Nerona a rovněž vila patřící L. Crassiovi Tertiovi, kterou archeologové objevili krátce po druhé světové válce.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
