Vesmírné závody
Intenzivní vesmírné soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem skončilo již v sedmdesátých letech, k čemuž pravděpodobně nejvíce přispěla mise Apollo 11 z roku 1969, během které dva Američané Neil Armstrong a Edwin Aldrin úspěšně stanuli na povrchu Měsíce. Tím bylo dosaženo jedné z nejvyšších met a došlo ke zdánlivému klidu. V menší míře však vesmírné závody pokračovaly i nadále, jen se soupeřilo o méně významná prvenství a cíle.
K havárii raketoplánu Challenger došlo tedy v době, kdy už se do kosmu létalo víceméně „běžně“ a ta největší rivalita mezi kosmickými mocnostmi již pominula. Původním záměrem při konstruování stroje bylo využít jej k destrukčním testům, které se ale v tomto konkrétním případě brzy ukázaly jako nepotřebné. Stroj byl tedy ještě ve fázi výroby kompletně dodělán a přestavěn na plnohodnotný raketoplán schopný vesmírných misí.
Jednalo se o druhý raketoplán vesmírné agentury NASA, který se dostal na oběžnou dráhu Země. První mise raketoplánu v roce 1983 tedy skončila poměrně významným úspěchem, což bylo následně také příčinou toho, že se Challenger v letech 1983 až 1984 postaral o 85 % všech uskutečněných raketoplánových misí. Challenger byl ve své době jakousi vesmírnou vlajkovou lodí NASA.
Celkem se raketoplán zúčastnil devíti úspěšných misí, na které měla navázat i ta desátá z 28. ledna roku 1986. To by však nesmělo dojít k jedné z největších tragédií v dějinách kosmonautiky.
Odložený start jako znamení osudu
Cíle mise STS-51-L nebyly v souvislosti s „vesmírným závodem“ nijak zásadní, co do rozsahu úkolů se ale jednalo o velice důležitý let. Primárním cílem mise bylo vypuštění telekomunikační družice TDRS-B, ke kterému mělo dojít po několika hodinách od startu, a vypuštění družice Spartan/Halley, jež se mělo uskutečnit druhý den po startu. Posádka raketoplánu měla dále za úkol pozorovat a fotografovat Hallyeovu kometu, vykonat několik mikrogravitačních experimentů a postarat se o chod dalších experimentů, které připravili studenti vysokých škol na území celých Spojených států.
V souvislosti s tím se stala členkou posádky také učitelka Christa McAuliffeová, která se v rámci programu Učitel ve vesmíru měla postarat o netradiční vyučování přímo z oběžné dráhy. McAuliffeová byla vybrána z více než deseti tisíc uchazečů, a stala se tak oficiálně „účastníkem kosmického letu“.
Sedmičlennou posádku raketoplánu dále tvořili astronauti Francis R. Scobee, Michael J. Smith, Ellison S. Onizuka, Judith A. Resnik, Ronald E. McNair a Gregory B. Jarvis. Když se spolu s McAuliffeovou 28. ledna roku 1986 vydali k raketoplánu, nikdo z nich netušil, že jim zbývají poslední okamžiky života.
Osudovému dni, kdy k havárii došlo, však předcházelo i několik problémů. Start byl několikrát odložen. A k podobnému odložení došlo v souvislosti s Challengerem hned několikrát. Startovat se původně mělo 22. ledna, ovšem z důvodu opoždění jiné mise byl vzlet Challengeru o tři dny odložen. 25. ledna byl start mise odložen kvůli špatnému počasí a 27. ledna pro technickou závadu. Aby toho nebylo málo, start se o dvě hodiny pro závadu jednoho z počítačů odkládal i onoho osudového 28. ledna. Člověk by i řekl, že snad osud něco naznačoval. Při takto komplexních a extrémně náročných vesmírných misích jsou však podobné závady poměrně běžnou záležitostí a široká veřejnost jejich závažnost nemůže dost dobře posoudit.
28. ledna byly na mysu Canaveral naměřeny –4 °C, na což upozorňovala řada inženýrů. Kvůli nízké teplotě mohlo dojít k nepružnosti těsnění. Vzhledem k protestům proti startu Challengeru byla sjednána dvouhodinová tisková konference. Další odložení by ohrozilo příští naplánované mise, takže jednoduše nepřicházelo v úvahu. Mezi ohrožením vyšších zájmů a ohrožením posádky si vedení NASA naneštěstí vybralo ohrožení posádky. Důvodem byl také nedostatek předložených argumentů, které by dostatečně opodstatnily zrušení mise.
Exploze raketoplánu
Raketoplán Challenger startoval v 16:38 světového času. Celý kolos vážil přes dva tisíce tun a přiznejme si, dostat takovou váhu až na oběžnou dráhu Země není jako vyjet si na výlet vlakem. Jedná se o rozsáhlou a komplexní akci, ve které se musí nejen zohledňovat sebemenší detaily, ale také střízlivě přijímat kompromisy. Startu raketoplánu přihlížela i třída zmíněné Christy McAuliffeové. O to děsivěji pak působil tragický výsledek celé akce.
Po 73 sekundách došlo ve výšce necelých patnácti kilometrů k selhání těsnění nosné rakety, na což někteří inženýři upozorňovali již před startem. Raketa explodovala a odtrhla kabinu s celou posádkou od zbytku raketoplánu, načež se setrvačností dostala až do výšky necelých dvaceti kilometrů. Všichni na palubě si v tu chvíli již byli vědomi jisté smrti, která se však nedostavila současně s explozí, ale pravděpodobně až po pádu do oceánu. Volný pád kabiny s posádkou trval dvě minuty a čtyřicet vteřin, během kterých nabrala kabina takovou rychlost (334 km/h), že se při dopadu na hladinu oceánu chovala vodní plocha vůči padajícím částem raketoplánu jako pevný beton. O tom, že většina posádky byla během strašlivého pádu při vědomí, svědčí i použité dýchací přístroje. „Jsem přesvědčený, že přinejmenším velitelovi Scobeemu a pilotovi Smithovi bylo jasné, v jaké beznadějné situaci se nacházejí,“ konstatoval lékař a bývalý astronaut Joseph Kerwin. Všichni členové posádky, kteří během havárie Challengeru zahynuli, byli později prezidentem Reaganem označeni za hrdiny a NASA v důsledku této oběti přerušila až do roku 1988 lety všech raketoplánů.