V hlavní roli: bordel na stole, námořníkův hnis a nastydlá sekretářka.
1. Penicilín vzešel z bordelu a špíny
profimedia-0008796662.jpg
Ať to bylo nakonec jakkoli – co je psáno, to je dáno: Sir Alexander Fleming (1881-1955) objevil PENICILÍN v místnosti ve druhém patře nad touto plaketou. (Foto: Profimedia.cz)
K samotnému výzkumu na tomto poli přivedla Alexandra Fleminga náhoda. Coby čerstvě, byť s jistými obtížemi vystudovaného lékaře si ho za svého spolupracovníka vybral tehdy uznávaný profesor Freeman. Ovšem ne proto, že by v něm viděl nadějného vědce, ale protože Fleming uměl dobře střílet, a pan profesor už dlouho toužil založit na své fakultě střelecký klub.
o tento lék zase tolik nezasloužil, bylo to spíše dílo jeho kolegů
a šťastné náhody, vlastně hned dvou.
To bylo roku 1906, teď se přesuneme o 22 let dále. Fleming má za sebou neúspěšné pokusy s látkou, kterou nazval lyzozym. Sám ji objevil, ale věda se jí začala zabývat až o třicet let později – obecně byl v tomto období spíše neúspěšný, i co se týče vztahy s kolegy. Měl vmáčknutý nos jako následek potyčky v dětství a navíc to byl Skot, což (obojí) mezi jeho jižněji narozenými spolupracovníky zavdávalo příčiny k různým žertům a nejapnostem.
A k tomu všemu to byl děsný bordelář. Jeho laboratorní stůl přetékal papíry a zkumavkami, z nichž čněly vratké stohy Petriho misek.
Jednou se takhle vrátil z víkendu a – teď se oficiální vyprávění liší: buďto ho na ony inkriminované misky upozornil kolega, nebo si toho všiml sám, ale každopádně – našel několik misek částečně porostlých bílou plísní. Musely na jeho stole ležet už nějakou dobu a zřejmě do nich bezděky nadrobil svačinu, čímž dal plísním živnou půdu. Jenže v misce už předtím rostly na agaru bakteriální kolonie – akorát že v místech, kam se rozrostla plíseň, bakterie uhynuly. Což byla tehdy pro bakteriologa stejná radost jako dnes pro obyčejného člověka třeba stomilionová výhra v Sazce – po letech marných pokusů (ve skutečnosti po desetiletích, ba přímo staletích) se konečně objevilo něco, co spolehlivě zabíjí původce silně infekčních a smrtelných nemocí, které do té doby decimovaly lidstvo víc než války a hladomory (a vlastně jej na mnoha místech decimují navzdory medicínskému pokroku dodnes).
2873558336110651.jpg
V pozdějších letech, kdy býval v hledáčku médií, už měl na stole více uklizeno (Foto: www.watson.ch)
Trvalo to ovšem ještě čtyři roky, než byl penicilín poprvé získán v čisté a pro lidi použitelné podobě, za což se zasloužili zejména oxfordští (bio)chemici Ernst Chain a Howard Florey. Ti také o pět let později rozhodli, že pro ně navrhovanou (a později udělenou) Nobelovu cenu převezmou jedině spolu s s prvním objevitelem zázračné plísně, Alexandrem Flemingem.
2. A teď vám dokážu, že syfilis je obyčejná kapavka
To si jednoho dne roku 1767 řekl John Hunter, rovněž jako Fleming Skot a doktor, vlastně chirurg a v té době i čerstvý člen vážené Královské společnosti v Londýně. Kromě chirurgie a anatomie se specializoval právě na pohlavní choroby.
john_hunter_by_john_jackson.jpg
John Hunter zvěčněný na malbě Johna Jacksona z roku 1813. Tedy dvacet let po své smrti. Jedná se ve skutečnosti o kopii podle staršího portrétu od Joshui Reynoldse z roku 1786, tedy sedm let před Hunterovým skonem (na infarkt!) (Foto: commons.wikimedia.org)
Syfilis byl tou dobou známý v Evropě už téměř tři sta let, jenže se pořád nevědělo, co je to vlastně za nemoc a odkud se vzala. Panoval rozšířený názor, že ji sem zavlekli námořníci při návratu z Nového světa a poté ji rozšířili vojáci různých armád – odtud pak také vycházela její mnohá pojmenování jako francouzská nemoc (v Itálii, Německu, Polsku i u nás), italská nemoc (ve Francii), španělská nemoc (v Nizozemí), křesťanská nemoc (v Turecku) nebo dokonce polská nemoc (v Rusku). Jenomže třeba někteří indiáni ji naopak nazývali britskou nemocí – do příchodu Evropanů se s ní totiž nesetkali.
A jsme u jádra pudla, které nebylo uspokojivě rozlousknuto dodnes. Vedle teorie o zavlečení téhle nemoci z Ameriky do Evropy existovala ještě protichůdná hypotéza: syfilis nepochází z nově objeveného kontinentu, nýbrž se v Evropě vyskytoval vždy, jen se mu zřejmě z určitých důvodů nedařilo (přičemž jedním z nich byl v té době i Bůh). Anebo měl možná jiné příznaky – a tomu právě věřil John Hunter. Coby nováček v Královské společnosti se chtěl předvést a dokázat, že kapavku i syfilis způsobuje jeden a ten samý patogen, pouze se jedná o dvě stádia či typy projevů.
li-syphilis-getty107702866.jpg
Bakterie Treponema pallidum způsobující syfilis (Foto: www.taringa.net)
Pozor, teď to bude trochu ekl: sehnal námořníka nakaženého kapavkou, odebral mu vzorek výtoku ze špičky penisu a patřičně zředěný si ho vpíchl do žil. Strach mít nemusel, s kapavkou se jednak dá jistou dobu jakž takž žít, jednak již tehdy se poměrně úspěšně (byť s možnými trvalými následky) léčila rtutí. Hunter ale počkal, až se u něj po objevení symptomů kapavky rozvinou i ty syfilitické. A to se také stalo. Protože – což Hunter netušil, byť to bylo velmi pravděpodobné – onen námořník neměl jen kapavku, nýbrž také syfilis, což tehdy nebyla a vlastně dodnes není u pohlavně nakažených žádná vzácnost. Jenomže než se na to přišlo, trvalo to dalších 51 let, kdy jinými, méně nebezpečnými, ale o to průkaznějšími výzkumy prokázal francouzský lékař Philippe Ricord, že se jedná o dvě různé nemoci. A zpětně se dovodilo, že Hunterův zdroj nákazy musel mít obě nemoci.
Vtipné na tom není ani tak fakt, že tím byl další výzkum nemoci pozdržen o půl století, jelikož Hunterův experiment měli všichni za prokázaný doslova na jeho vlastní kůži, jako spíše to, že to všechno bylo asi jinak a tohle je jen zajímavě nechutná legenda. Hunter totiž nezemřel na syfilis, jak by se dalo očekávat, ale na infarkt (a je vlastně docela jedno, že se tak stalo po hádce s kolegou ohledně přijetí některých studentů). Podle nalezených Hunterových záznamů podobný pokus sice proběhl, ale nedělal ho Hunter sám na sobě, nýbrž na nějakém pokusném ‚dobrovolníkovi‘.
3. Měl to být lék proti rýmě, ale pak...
profimedia-0050582720.jpg
Možná nějak takhle vypadala pokusná sekretářka, na níž bylo poprvé otestováno, že co nepomůže proti rýmě, může fungovat jinde... (Foto: Profimedia.cz)
Poslední náhodný objev je trochu z podobného ranku. Daleko bezpečnější je samozřejmě otestovat lék na pokusném zvířeti. Nebo když žádné nemáte, tak na svolné sekretářce. A právě tohle se před více než padesáti lety stalo.
Píše se rok 1960 a německý farmaceut Helmut Stähle začíná vyvíjet nový, z dnešního pohledu nijak převratný preparát – lék proti rýmě. Jeho práce ve společnosti Boehringer Ingelheim se soustřeďuje na objevení takové chemické látky, která způsobuje lokální smršťování cév. Při rýmě se totiž cévy v nose roztahují, až úplně otečou, což pak způsobuje ucpání nosních dírek.
Stähle uvažuje tak, že když se mu podaří najít vhodnou látku, která by se dokázala vstřebat přes sliznici do cév, může ji pak nakapat přímo do nosu. A oteklé cévy rázem splasknou. Po dvou letech má první nadějný vzorek, pracovně pojmenovaný Clonidin, a posílá ho řediteli dr. Wolfovi. Vzorek přebírá sekretářka Frau Schwandt náhodou právě v době, kdy sama trpí ukrutnou rýmou. Dr. Wolf vidí příležitost, jak si preparát odzkoušet hned a na místě.
misc_pollen.jpg
Tohle je snad jediná fotka rýmy, která není nechutná, nýbrž naopak docela hezká. Snad to moc nekazí fakt, že se ve skutečnosti jedná o zrnka pylu způsobující alergii, lidově sennou rýmu. (Foto: commons.wikimedia.org)
Poprosí sekretářku, zda by se nestala pokusným objektem. Sami asi potvrdíte, že když máte rýmou ucpanou celou hlavu, uděláte všechno pro to, abyste se toho zbavili. A tak Frau Schwandt, možná poněkud zbrkle a lehkomyslně, souhlasí.
Dr. Wolf namíchá roztok preparátu a kapátkem ho zavádí do sekretářčina nosu. Frau Schwandt se rozzáří. Funguje to. Ucpaný nos se jí uvolňuje během pár sekund. A během dalších pár sekund jí klesnou víčka, začíná nekontrolovatelně zívat, hlava padá na stůl a Frau Schwandt spí jako zabitá. Dr. Wolf přivolává kolegy a marně se s nimi pokouší Frau Schwandt probudit. Nakonec ji odvážejí – stále hluboce spící – domů.
Dr. Wolf se po této příhodě rozhoduje provést další testy nového preparátu. Potvrzuje se, že Clonidin funguje jako účinný dekongestant, tedy látka odstraňující zduření. Ovšem v jen velmi nízkých dávkách. A navíc má tahle látka silný vedlejší účinek, který se nakonec ukazuje jako jeden z hlavních – snižuje pulz a krevní tlak. Proto Frau Schwandt tak náhle upadla do hlubokého spánku. Z toho se naštěstí po dvaceti hodinách probrala. Ale její nečekaná příhoda s radikálně rychlou léčbou rýmy má jednu dohru trvající dodnes, kdy se Clonidin stále používá jako lék proti hypertenzi, ale i v případě migrén nebo silných bolestí.
Látka, která měla působit pouze lokálně, účinkovala centrálně. Clodinin, jak se později zjistilo, snižuje tlak poměrně jednoduchým mechanismem. Po průchodu krví do mozku
tu podráždí receptory, které se podílejí na regulaci cyklu spánku a bdění.
Ty jsou zodpovědné za to, že nám právě při usínání klesá krevní tlak a zpomaluje se pulz. Clonidin jen „napodobuje“ účinek látek, které si za tímhle účelem vytváří naše tělo samo.
Frau Schwandt ovšem dostala daleko větší dávku, než jakou by její tělo mohlo kdy naráz samo vyprodukovat, a proto také usnula jednak tak náhle, jednak na tak dlouhou dobu.
Budoucnost Clonidinu?
Od léčby vysokého tlaku pomocí Clonidinu se dnes v mnoha zemích upouští, ale tento lék ještě rozhodně neřekl své poslední slovo. Ačkoli je stále používán třeba v USA nebo v Anglii, Evropská agentura pro léčiva jeho registraci stáhla – jeho rizika prý převažují nad přínosy a zároveň na vysoký krevní tlak existují bezpečnější léky. Nicméně Clonidine je dnes nadějným kandidátem na léčbu lidí s popáleninami, pro odvykání opiátovým drogám nebo v kombinaci s lokálními analgetiky na tlumení porodních bolestí.
A tady si přečtěte, že jak dokládá historie, náhody a omyly se nevyhnuly jak objevům, tak ani vynálezům.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
