Jedním z velkých přání československých politiků po listopadu 1989 bylo zrušení Státní bezpečnosti, která tehdy představovala symbol něčeho špatného, co by s demokracií nemělo mít nic společného. StB v Česku fungovala mezi lety 1948 až 1989, takže tu měla vybudovanou poměrně velkou tradici. K odstranění této bezpečnostní složky byl nakonec určen nový federální ministr vnitra Richard Sacher, jenž se nakonec stal součástí první lustrační aféry v naší zemi.
Rozhodl se Sacher správně?
Termín lustrace se stal na začátku roku 1990 velmi populárním a používali ho takřka všichni politici. Slovo, které doposud mohli znát lidé jen ze slovníků, se stalo běžnou součástí běžné mluvy, a to především vzhledem k první lustrační aféře v historii naší země. Tu tehdy rozpoutali přímí podřízení našeho prvního ministra vnitra Richarda Sachera. A také proto je po něm pojmenovaná – Sachergate. A čeho přesně se vlastně tato aféra týkala?
Když dne 22. března 1990 došlo na základě pokynu náčelníka vnitřní a organizační správy federálního ministerstva vnitra Václava Novotného k lustrování poslanců Federálního shromáždění a dalších vysoce postavených politiků a úředníků, ukázalo se, že vše bylo učiněno se souhlasem tehdejšího ministra vnitra Richarda Sachera. Výsledky lustrací byly zdrcující, protože se ukázaly jako potenciálně nebezpečné. Proto se rozhodlo v zájmu lidu, že se musí politikům v dalších lustracích nějakým způsobem zabránit. Nakonec se přišlo, jak na to.
Pro vznikající demokratické Československo bylo mnohem důležitější zajistit stabilní politický vývoj než neustále dokola řešit politickou a kádrovou minulost jednotlivců, a proto dne 2. dubna podepsal Sacher tajný pokyn k zajištění ochrany údajů v evidencích StB. V příkazu například stálo, že z ústřední evidence bude vyjmut prezident republiky, členové federální vlády, poslanci nebo například předáci politických stran. To znamenalo, že se jejich spisy přesunuly do jiného archivu, který byl známý jako fond Z a jejich minulost byla prakticky neověřitelná. Nikdo se tak nemohl dozvědět, jestli byl třeba předseda vlády v minulosti v StB, nebo nebyl.
Tento nápad se naštěstí Sacherovi nepodařilo utajit a celá aféra se následně začala řešit veřejně. I když byl Sacher terčem kritiky, tak se dočkal i poměrně velké podpory. To se však 9. dubna 1990 změnilo, jelikož místopředsedové Ústřední prověrkové komise o lustrování ústavních činitelů informovali poslance, takže aféra dosáhla ještě větších rozměrů. Tomu, aby se zabránilo podobným situacím, se muselo nějakým způsobem zamezit. Někteří politici navrhovali plošné lustrace všech politických kandidátů pro další volby, ale Sacher s tímto nápadem nesouhlasil, protože věděl, jak velké a rozsáhlé to může mít následky.
Tím, že takzvaný fond Z zmizel z lustrací svazků StB, nám byly dodnes zatajeny mnohé zásadní informace o určitých politicích, které se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Není divu, že je s touto kauzou spojována spousta konspiračních teorií. Podle svědectví bývalého poradce Václava Havla byl ministr Sacher častým hostem československého prezidenta a podle všeho mu měl přinášet tajné archivní spisy, které měly dokazovat, kdo všechno ve vládě je agent nebo nedůvěryhodná osoba. To si ostatně tehdy myslelo mnohem více politiků, včetně Petra Pitharta, jenž byl přesvědčen, že tehdejší politické prostředí bylo prolezlé agenty.
Sacher se například zasloužil o zrušení všech centrálních útvarů Státní bezpečnosti. Po prvních svobodných volbách však o post ministra vnitra přišel a stal se řadovým poslancem. V roce 2007 se nakonec ukázalo, že i Sacher byl na konci 50. let, tedy v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu, v registraci jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky. Jeho svazek byl v roce 1963 skartován, takže se ani o něm nedozvíme už nikdy pravdu.
Podobné články
Jan StudničkaDoporučujeme
