Alexandr Veliký, nebo chcete-li Alexandr Makedonský, je pro někoho romantický hrdina a statečný válečník, pro někoho je to obyčejný megaloman, který nevěděl, co všechno dobýt a ovládnout. Ať patříte k jedné nebo druhé skupině, tak se ale určitě shodneme, že si přízvisko Veliký tento král zaslouží, a že patří mezi největší hvězdy antického Řecka. Vždyť neprohrál jedinou bitvu a v době své smrti ovládal většinu světa, jenž tehdejší Řekové znali. Ano, Alexandr Makedonský byl velikým vojevůdcem, to je bez debat.
Božské dítě, nebo otcovrah?
Alexandr se narodil 20. července 356 př. n. l. Jeho otcem byl makedonský král Filip II., což je také zajímavá antická postava. Filip II. byl několikrát ženatý a měl mnoho dětí. Byl to právě on, kdo Alexandra systematicky připravoval na převzetí trůnu. Navíc mu zem nechal ve slušné kondici, takže Alexandr měl na co navázat a plány svého otce tak naplnil měrou vrchovatou. Filipovi se o tak velkolepém rozmachu dost pravděpodobně ani nesnilo. Alexandrovou matkou byla Olympias, neteř épeirského krále kmene Molosů Arybba a někdejší kněžka dionýských mystérií. Původně se jmenovala Polyxena a byla Filipovou v pořadí již čtvrtou manželkou – a ne poslední. Makedonská šlechta ji moc nemilovala. Svou roli hrál nejen její původ, ale také povaha. Byla pěkná intrikánka a neštítila se ani vraždy. Spekuluje se, že byla zapletená i do smrti svého muže. Filip byl totiž zavražděn a Olympias posléze nechala totiž vrahovi postavit pomník a na její žádost byl meč, kterým byl král ubodán, zavěšen v Apollónově chrámu v Delfách. Zvláštní styl truchlení, což o to. Ale zpět k Alexandrovi.
Jeho život je samozřejmě opředený i celou řadou bájí. Speciálně pak dětství. Řecký filozof Plutarchos například tvrdil, že Alexandr je synem samotného vládce řeckých bohů Dia. Co ale pravdou je, že otec budoucího vladaře vzdělával na poli politickém a učil ho všemu, co má válečník znát, a že matčinou doménou bylo náboženství. Vztah s matkou byl u Alexandra velmi zásadní, jak se posléze ukázalo. S otcem měl Alexandr v dospělosti vztahy komplikované, a to především kvůli Filipovým milostným avantýrám a také dalšímu manželství. Olympias a potažmo samozřejmě i Alexandr se báli, aby nebyl připravený o následnictví. Alexandr dokonce čelil podezření, že byl do vraždy otce zapletený společně s matkou. Ani jedno obvinění se ale nepotvrdilo. Navíc Alexandra o trůn nikdo nepřipravil, a tak se mohl po smrti otce v roce 336 př. n. l. ujmout vlády. Bylo mu dvacet.
Na trůn!
Na trůn nastoupil již s jistými válečnými zkušenostmi. První ostruhy získal jako šestnáctiletý, když Filip v roce 340 př. n. l. obléhal Byzantion, a Alexandr zde směl jako regent Makedonie uplatnit získané teoretické poznatky v praxi. Dva roky na to (338 př. n. l.) se Alexandr zúčastnil bitvy u Chairóneie. Tady mu Filip svěřil velení nad jízdou a rozhodně nelitoval. Alexandr skvěle prokázal své schopnosti a odvahu, když v čele svých spolubojovníků rozdrtil „svatý oddíl“, tedy elitní jednotku thébské jízdy, která byla do té doby považovaná za nepřemožitelnou. První, co Alexandr po otcově smrti udělal, tak bylo to, že si nejprve upevnil moc v Makedonii a také zjednal pořádek v Řecku. Nebál se ukázat i svou razanci, o čemž se přesvědčili v Thébách, které se proti němu vzbouřily. Reakce na sebe ale nedala dlouho čekat a byla velmi tvrdá. Šest tisíc obránců města bylo zabito. 30 000 jeho obyvatel prodáno do otroctví. Théby byly srovnány se zemí. Alexandr ušetřil pouze Diův chrám a také dům básníka Pindara, jehož verše miloval. Asi není třeba zdůrazňovat, že tato akce měla značně „výchovný“ charakter a ostatní řecké státy si další případné nepokoje raději rozmyslely. Takové Athény se Alexandrovi raději vzdaly předem.
Když si král zjednal pořádek doma, tak mu nic nebránilo, aby se v roce 334 př. n. l. vydal na cesty, konkrétně chtěl dobýt Perskou říši. A co by to bylo za tehdejšího válečníka, kdyby se před výpravou nestavil ve slavné věštírně v Delfách. Jeho zájem byl jasný – chtěl vědět, zda a jak bude úspěšný. Věštkyně Pýthie moc sdílná nejprve nebyla. Do věštírny ji museli dovléci a ona měla Alexandrovi říct větu, že je nezdolný. A to mu ke štěstí stačilo. A vydal se na cestu.
Společně s ním se do Persie vypravilo 35 000 pěšáků a 5 000 jezdců, což s ohledem na charakter a cíl výpravy nebylo mnoho. Víc si ale dovolit nemohl. Část jeho armády zůstala v Evropě, aby chránila území, která byla již dobyta. Alexandr ale neměl absolutně tušení, jak malou armádu si ve srovnání s Peršany veze a stejně tak neměl ani páru o tom, jak rozlehlá Persie je. Ale dobýt ji chtěl již jeho otec Filip. Perská říše byla v polovině 4. století př. n. l. největší mocností světa a zahrnovala dnešní Irák, Írán, Sýrii, Anatolii, Egypt a mnohé jiné země. No, Alexandra čekalo překvapení. Ale hlavně, že se v Tróji stihl převléci do zlaté zbroje, že? Proč? Je to jednoduché – obdivoval Achilla.
Vzhůru na Persii
K prvnímu většímu střetnutí mezi Makedonci a Peršany došlo v bitvě u řeky Gráníkos a Alexandr v ní málem zahynul. Přišel totiž o kopí a jeden z perských velitelů mu rozpůlil přilbu. Nebýt rychlého zásahu Alexandrova přítele z dětství Kleita, tak historie vypadala jinak. Každopádně zde zaznamenalo Alexandrovo vojsko první velké vítězství na území Persie. Tažení mohlo pokračovat. Jednou ze zastávek byl také Gordion, kde se nacházel mýtický gordický uzel, u kterého nebyly vidět konce pramenů, a tak ho nedokázal nikdo rozvázat. Legenda navíc pravila, že kdo ho ale rozvázat dokáže, ovládne celou Asii, ne-li dokonce celý svět. To se králi samozřejmě líbilo a uzel chtěl pokořit. Marně. Ale nebyl by to Alexandr, aby si neporadil, byť zvolil nekonvenční způsob řešení – vytasil meč a jedním švihem uzel rozetnul. Dodnes se rčení „rozetnout gordický uzel“ zachovalo. Popisuje složitou, spletitou situaci, kterou lze vyřešit rozhodným a jednoduchým způsobem.
Došlo i na setkání se samotným vládcem Persie Dareiem III. Ke střetu došlo u města Issu. Podle Plútarcha měla tehdy perská armáda 600 000 mužů, což je ale bezpochyby extrémně nadsazený a nerealistický údaj a nesdílí jej ani většina moderních historiků. Ti odhadují, že perské vojsko tehdy čítalo nanejvýše 100 000 vojáků. I tak měli nad Makedonci převahu. Alexandrovu armádu tvořilo něco mezi 25 000 až 30 000 muži. Alexandr byl ale geniální stratég a opět to předvedl. I tuto na první pohled nerovnou bitvu dokázal zvrátit ve svůj prospěch. Perský král se dal na útěk a Alexandr ho nechal běžet a raději byl se svou chrabrou armádou. Posléze se do Dareiova stanu ale stejně dostavil a Peršan pomalu hrůzou oněměl. Do Alexandrovy válečné kořisti z této bitvy se totiž dají započítat nejen hmotné statky, ale také Dareiova manželka, matka, následník trůnu a dvě dcery. Alexandr ale nedovolil, aby jim někdo ublížil a jednal s nimi s náležitou úctou. Dareios se ale odmítl podrobit se a nadále spřádal plány. Svému přemožiteli dokonce nabídl onu pověstnou „ruku princezny a půl království.“ To ale Alexandr odmítl, chtěl Persii celou.
Tak se pokračovalo. Psal rok 331 př. n. l. a blížila se zlomová bitva u Gaugame, které ale předcházelo ještě úspěšné tažení územím dnešního Egyptu. Dareios to opět zkoušel s mírem. Marně. Alexandr mu ale vzkázal, že Asie nemůže mít dva vládce a vyzval ho k boji. Před bitvou bděla perská armáda celou noc, protože se obávala nočního útoku. Alexandr naopak poslal své vojáky po vydatné večeři spát. Opět dobře zvolená taktika. Peršani byli ráno unavení k smrti a nepřátelská armáda vedená Alexandrem je snadno přemohla. Persie měla nového, jediného vládce. Handly nebo snaha o ně ale neustávaly.
Vládce všehosvěta?
Dareios zůstal stále naživu a prchl ke svému příbuznému, generálovi Bessovi do Baktrie. Ten ho nechal uvěznit a nabídl Alexandrovi obchod. Vydá mu Dareia a bude za to ustanoven baktrijským králem. Alexandr to odmítl. Bessos dal Dareia následně úkladně zavraždit. Vděk za to ale nesklidil. Alexandr nechal svého rivala slavnostně pohřbít do hrobky perských králů, s čímž Bessos nepočítal. Raději uprchl. Alexandr ale věděl, že potřebuje na svou stranu získat místní šlechtu a toho dosáhne tím, když Bessa vypátrá, zatkne a veřejně popraví. Tak vyrazil v jeho stopách. Nakonec mu Bessos do rukou skutečně padl, a to i díky zradě svých vlastních lidí. Alexandr se vůči němu zachoval velmi tvrdě. Nejprve ho zbavil uší a nosu a takto zmrzačený byl Béssos odveden do Médie a ukřižován na tomtéž místě, kde zavraždil Dareia a bylo jasno. Kromě Alexandra už nyní nemohl nikdo jiný vznést nárok na titul perského krále.
Pak již následovala série vítězství. Na své pouti světem založil slavný král celkem na 70 nových měst a mnohá z nich nazval svým jménem – Alexandria. Ta egyptská nese jeho jméno dodnes. Vojevůdce měl také v plánu zrealizovat tažení do Indie. Právě tam se měl podle řeckých učenců nacházet konec světa. Došel k řece Indus, kde zjistil, o jak velký omyl se jedná. I tak chtěl pokračovat, jeho vojsko ale nikoliv. Bylo velmi vyčerpané. Vyhověl jim velice nerad a hlavně nechtěl přiznat, že ustoupil. I tento problém ale Alexandr vyřešil – prohlásil to za vůli bohů a bylo.
Domů pro smrt
Cesta domů byla náročná, ale skončila šťastně. Alexandr se pak usadil v Babyloně. Toto město bylo největším městem své doby. A tam také v roce 323 př. n. l. ve věku 32 let zemřel. Stejně jako jeho narození je opředené bájemi, tak jeho smrt je opředena tajemstvím. Některé zdroje uvádí, že zemřel na malárii, jiné že byl otráven. Ale jak a čím? Dle jedné hypotézy arzénem, který mu měli podat velitelé jeho vojska, aby si pak mohli rozdělit moc v říši. Toxikolog Leo Schep se ale domnívá, že Alexandrovi byl dán do vína jed z rostliny Veratrum kýchavice bílé. Opírá se o popis řeckého historika Diodora, který vylíčil Alexandrovy poslední dny. Vládce měl vysoké horečky, zvracel a ochabovaly mu svaly. Přesně takové účinky jsou připisovány této rostlině, a ne arzénu.
Ve finále je to ale vlastně jedno. Alexandr Veliký Makedonský tuto svou poslední bitvu prohrál. Byla v jeho životě jediná, kterou nedotáhl do vítězného konce, a to klobouk dolů.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
