Bezruký Frantík

František Filip byl živoucím důkazem toho, že vůle k životu dokáže zázraky. Bezruký Frantík, jak byl později veřejně znám, se narodil 20. února roku 1904 v Jamné nad Orlicí. Tím, že se narodil bez obou horních končetin, byl osudem odsouzen k životu chudáka a strádajícího žebráka. Zvláštní kombinací extrémně silné vůle, značného odhodlání žít a empatie lidí v jeho okolí se mu však podařilo prožít vcelku normální život. Dokonce snad v některých chvílích převrátil handicap ve svůj prospěch a ve svou silnou stránku.

Již v obecné škole se naučil téměř veškeré základní činnosti dělat nohama, a to především zásluhou řídícího učitele City. Byla zde pro něj dokonce zhotovena speciální školní lavice, v níž mohl veškeré školní aktivity v čele s psaním František Filip vykonávat nohama. Lavice připomínala svým vzezřením šlapadlo, na němž se dnes můžete svézt třeba na Vltavě. Naproti kulatému sedátku, které připomínalo židličku u piana, byla v úrovni nohou sešikmená deska, na níž mohl psát tak jako ostatní spolužáci.

mohlo by vás zajímat

Josef Sudek: Světoznámý fotograf, kterého si u nás lidé pletli s bezdomovcem

Potřást si nohou s americkým prezidentem

Byl také jedním z prvních chovanců Jedličkova a následně Bakulova ústavu, kde veškeré své dovednosti dovedl k dokonalosti. Často se řídil heslem, které mu neustále vtloukal do hlavy jeho přísný učitel Bakule: „Chci, a proto umím!“ Také díky němu totiž František Filip úspěšně absolvoval obchodní školu a roku 1929 napsal knížku s názvem Bezruký Frantík píše o sobě. Knížky dokonce sám rozesílal a krasopisně do nich přidával osobní věnování. Okrajově se věnoval i novinařině a zanedlouho zvládal prakticky veškeré činnosti, ke kterým lidé běžně používají ruce, dělat nohama.

Zvládal bezproblémově psát jak perem, tak na stroji, pít ze šálku, holit si vousy, zapnout si vrchní knoflíček u košile, plést košíky, řezat pilou, štupovat ponožky, a dokonce i řídit a tankovat automobil. Mimo jiné i z tohoto důvodu také navštívil Spojené státy, kde si od Henryho Forda osobně převzal svůj nový vůz uzpůsobený svým potřebám. Při zájezdu dětí z Jedličkova ústavu v USA dokonce velmi originálně překvapoval osobnosti, s nimiž se setkal, tím, že si zul botu a místo ruky podal dotyčnému k potřesení nohu. Stejně tak učinil i při setkání s americkým prezidentem Hardingem, který nohu k potřesení bez váhání přijal.

mohlo by vás zajímat

Jindřich Kolowrat-Krakowský: Protinacistický odbojář a český mecenáš. Komunisté mu sebrali majetek i občanství

Život není fér?

Populárním se tedy stal nejen v československé první republice, ale také v Americe, kde s oblibou své „nožní umění“, jak jej sám nazýval, předváděl. Svou specifickou roli sehrál i za první světové války, během níž pomáhal zmrzačeným vojákům s jejich adaptací na nový život s postižením. Inspiroval je svým klidem, životní pohodou, vitalitou a silnou vůlí.

František Filip se zvládl také dvakrát oženit a následně dát život třem potomkům – Aničce, Jiřímu a Zdeňce. Stal se mimo jiné také úspěšným podnikatelem. Působil v hlavním městě Praze, v Rožnově pod Radhoštěm, kde měl kavárnu, a také v Brně, kde si otevřel malý obchůdek s občerstvením a po válce inzertní kancelář. V Brně také ve věku dvaapadesáti let 9. února roku 1957 zemřel. A že život není fér? František Filip se s ním dokázal hrdě rvát, přestože k němu nebyl fér na začátku, a dokonce ani na konci jeho cesty. Znenadání se mu totiž obrátil vzhůru nohama po komunistickém převratu roku 1948. „Podnikal jsem, staral se o rodinu, odváděl daně. Najednou jsem musel svůj podnik zavřít. Já, člověk bez obou rukou, jsem se přes noc proměnil v kapitalistu a nepřítele lidu. Nechápal jsem to. Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jen mrzák…“