Od ukončení střední si každý rok v duchu sumíruji takzvané Ztráty v poli - kolik mých přátel či známých do toho praštilo. Do Rodičovství. Přemýšlet, jestli to byla jejich čirá pošetilost či nehoda nemá moc smysl, když se ten poklad po mnoha nejednoznačných fotkách z ultrazvuku zveřejněných na Facebooku konečně narodí. Co dělat? Kámošovi jste pomáhali podvádět při testu z matiky. Když se odstěhoval od rodičů, tahali jsme s ním do schodů tu trochu nábytku, co podědili. Opíjeli se, když nevyšla zkouška na vysoké - den poté vám u toalety drželi vlasy z dosahu zdivočelého obsahu žaludku... Ať už toho bylo kolik chce, ignorovat příchod jejich potomka na svět by zrovna nesedělo do té dlouholeté série lidské kooperace a upřímných přátelských citů. Pyšné matce vezmete růže, otci flašku vodky (budou ji možná někdy potřebovat oba) a jdete se ukázat na audienci k novorozeněti. Vždyť to nemusí být zas tak hrozné... Teď stojíte u postýlky toho genetického vrcholu vám blízkých osob a cítíte hluboké zděšení. Jste přeci přátelé, tedy upřímnost nadevše. Jenže teď se z nich stal Otec a Matka. A vy jim jen tak do očí nedokážete říct, že jejich capart vypadá jak to malé z posledního filmu Planety opic. Že má uši odstáté a vlající jako ty plachty sloníka Dumba. Proč je tak šíleně chlupaté? Nikdy jste neviděli malou lidskou bytost, která by tak věrně připomínala panáčka Michelina. A po kom zdědil gen, který mu tu jeho srst zbarvil do jasné rzi? Buď se v ten okamžik zachováte jako pubescentní idiot, nebo to zahrajete co nejrychleji do autu. "No, je celej po tatínkovi!" "Má... krásný oči!" "Má... moc krásný prstíky." "Teda, určitě vám bude dělat radost!" Traumatická situace, mozek se vaří, koutky úst vám cukají v debilním úsměvu. Rychle oba dva stisknete v objetí, aby neviděli paniku ve vaší tváři a navrhnete nejlepší možnou strategii - otevřít tu vodku, kterou jste přinesli. Nejspíš vědí, že jste jim nepřímo lhali. Snad vám také odpustí, když se nabídnete, že ho někdy pohlídáte. Navíc tahle podivná situace se jednoho dne může obrátit. Tedy v to upřímně doufáte, když s alkoholem pod kůží opouštíte čerstvé rodiče toho šeredného děcka. Po čase se třeba to malé začne víceméně podobat člověku. Možná podědí nějaké dobré vlastnosti. Sice má divně tvarovanou hlavu, ale jednoho dne, co vy víte, bude třeba geniálním matematikem. Naučí se perfektně hrát na housle, napíše úžasnou knihu nebo bude supermodelkou. Ponětí o tom, co je krásné, se přeci neustále mění. Rodiče se budou dmout pýchou, zatímco vy budete čumět. A cítit aspoň malou úlevu. Možná to děcko bylo při vašem prvním setkání pěkně šeredný - naštěstí se ale vždycky najde hromada dalších, které ho v tom bez problémů předčí. "Takže to je... Kluk, nebo holka?"