O celkových následcích a důsledcích postoupení Sudet Hitlerovi na základě Mnichovské dohody se stále vede bezpočet žhavých diskuzí. Jedno je ale jisté, a to sice to, že tento akt výrazně zasáhl do dalšího osudu tehdejšího Československa. Jednalo se tehdy o završení činnosti Sudetoněmecké strany Konrada Henleina. Tento muž 14. září 1938 vydal jasné prohlášení, v němž požadavek na připojení tohoto území k Německu oznámil světu. Kdo tento muž vlastně byl?
Válečný zločinec Konrad Henlein se narodil 6. května 1898 u Liberce, konkrétně ve Vratislavicích nad Nisou. Tamější konšelé asi nebyli na tohoto rodáka náležitě hrdí – byť se nám to nechce věřit, protože mu udělili čestné občanství. Ale to jen tak na úvod. Jeho otec byl Němec, matka Češka. Do rodiny tohoto účetního se kromě Konrada narodila o tři roky později ještě dcera Margarethe. Konrad se vydal studovat obchodní akademii do Jablonce nad Nisou. Možná by se stal úředníkem v některé z místních továren nebo by se vydal budovat kariéru v bance (chvíli v ní skutečně později i působil), ale vše bylo jinak. První světová válka byla v plném proudu.
„Uvědomělý“ již od mládí
Henlein se tak hned po maturitě v roce 1916 přihlásil dobrovolně do armády. Dotáhl to až na velitele čety, ale v roce 1917 padl do italského zajetí, kde si pobyl až do konce válečného konfliktu. Navíc byl zraněn střepinou – paradoxně nikoliv nepřátelskou, ale „od vlastních“. Ti spustili palbu v momentě, kdy ho odváděli. A tak poznal prostředí italských nemocnic – nejprve ve Veroně a pak na Sardinii. Když se po válce vrátil domů, nastoupil na nějakou dobu do již zmiňované banky, ale nechal se zlákat sportem. Realizoval se jako instruktor v tělovýchovném svazu tzv. turnerů. Již tento spolek kladl primární důraz na německou národní soudržnost.
Posléze učil tělocvik v Aši a právě tam také založil turnerskou školu. Byl prostě politicky aktivní, a to nezůstalo bez povšimnutí. Rychle ho zaregistrovali představitelé Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a on tak začal sbírat první skutečné politické kontakty. Aš znamenala pro ambiciózního muže zásadní zlom i v soukromí. Známí mu tam zajistili ubytování u Ferdinanda Geyera, kterému patřila luxusní cukrárna s kavárnou, a kde se potkávala ašská honorace. Jeho bytní měli dceru Emmy, pozdější Frau Henlein. Manželství si slíbili prý již při druhé schůzce a měli spolu celkem 5 dětí, z toho jedny dvojčata. Konrad se stal v Aši rychle oblíbený.
Cesta k henleinovcům otevřena
Situace v celých Sudetech byla silně ovlivněna hospodářskou krizí v Československu, která k nám dorazila později. A tak i zlepšení a oživení nastalo za delší dobu. Němci, kteří v československém pohraničí žili, na tom byli hůř než ti žijící v Německu. A tak měl Henlein půdu pro vznik Sudetendeutsche Heimatfront – Sudetoněmecké vlastenecké fronty, tzv. henleinovců, výborně připravenou.
Nová politická síla se měla snažit maximálně prosazovat německé národní cíle, ale dělalo se to tak, aby naoko vypadaly její aktivity jako loajální vůči Československu. V roce 1935 se hnutí transformovalo na Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmeckou stranu). Proč? Jako hnutí se totiž podle tehdejších zákonů nemohlo účastnit voleb. V té době se partaj snažila navenek vypadat a působit státotvorně a Henlein se verbálně hlásil k demokracii. Československá policie věděla o jeho stycích s říšskými nacisty i o finanční podpoře, kterou straně poskytovalo Německo. Na jaře 1935 se vedla v tisku diskuze, zda jejich činnost nezakázat. Tehdy ale zasáhl sám TGM a postavil se proti jejich rozpuštění.
Henleinova Sudetoněmecká strana získala v parlamentních volbách v roce 1935 nejvíce hlasů, kvůli složité volební matematice však nezískala nejvíce mandátů, a tak ji prezident Tomáš G. Masaryk nepověřil sestavením vlády. Henleinova strana se stala největší německou stranou v Československu. Představitelé Sudetoněmecké strany ve svých názorech a činech postupně přitvrzovali. Snažili se vytvářet protičeské nálady, provokovat a propagandou vytvářet obraz utlačované sudetoněmecké menšiny. V roce 1936 Heinleina v Berlíně přijal samotný Adolf Hitler a dal jasně najevo, že jej uznává jako vůdce Němců v Československu.
Loajalita vůči Hitlerovi
V roce 1937 pak Konrad Henlein přestoupil k nacismu otevřeně a stal se plně podporovatelem Adolfa Hitlera. V té době mu byl také zadaný úkol. Měl připravit půdu pro rozbití Československa. Situace eskalovala v polovině září 1938, kdy se představitelé Sudetoněmecké strany pokusili na několika místech Československa za pomoci zbraní o převrat. Ten však byl potlačen a Henlein a další politici uprchli do Německa. Sudetoněmecká strana byla okamžitě postavena mimo zákon. Do Aše se Henlein vrátil až po Mnichovské dohodě 1. října 1938 (k této dohodě došlo jen den předtím, 30. 9. 1938, jak jistě všichni víme). A svoji vítěznou cestu pohraničím si náležitě užil. Hitlerem byl tou dobou již jmenovaný říšským komisařem pro sudetoněmecké oblasti, takže měl i jasný politický mandát. Měl tak i plnou odpovědnost za zvěrstva, která se na tomto území tehdy páchala.
V listopadu 1938 se SdP sloučila s NSDAP a vznikla župa NSDAP Sudety. Henlein se stal jejím župním vedoucím. Po 15. březnu 1939 byl šéfem civilní správy okupačních vojsk. Od 1. září 1939 stál v čele nově zřízené župy Sudetenland jako říšský místodržící. Funkci neopustil až do konce druhé světové války.
Brýle, nebo břitva?
A jak dopadl? Na den svých narozenin, 6. května 1947, jednal v sídle župního vedení v Liberci. Na základě tohoto jednání měl Henlein vyjednávat na vlastní pěst s Američany. Podle poválečného svědectví jednoho z účastníků porady Hermanna Neuburga měl tehdy v reakci na dotaz na neúspěch své vyjednávací mise říci: „Mám-li být zastřelen, tak nechť to udělají druzí. Já si rozhodně vlastní rukou na život nesáhnu.“ No, nějak vše přehodnotil, jak se záhy ukázalo.
Ten samý den pozdě v noci odjel Henlein společně se čtyřmi muži na jihozápad. Byl mezi nimi i jeho oddaný pobočník Hugo Umann. Byl to právě Umann, který teprve koncem šedesátých let dvacátého století podal svědectví o posledních dnech svého šéfa. Právě podstatnou část tohoto svědectví využil Emil Hruška ve své publikaci Konrad Henlein, život a smrt. Umann tvrdí, že se 7. května ráno dostali do Chebu a další den se prý měli v Lokti setkat s velitelem americké armády. Na místě ale měli zjistit, že sudetský gauleiter Američany absolutně nezajímá. Byli zajatí a odvezení do zajateckého tábora v Chebu, odkud po výslechu zamířili 9. května do dalšího provizorního zajateckého tábora v Plzni.
Každý z nich byl umístěný separátně. A právě k okolnostem ohledně posledních chvil Konrada Henleina vydal Umann důležité svědectví. „Za ranního šera mě probudil hluk. Slyšel jsem, jak někdo říká, že si kdosi podřezal tepny. Šel jsem na místo, kde jsem zanechal Konrada. Místo bylo prázdné, viděl jsem jen velkou krvavou skvrnu. Dozvěděl jsem se, že Konrad si prořízl obě tepny břitvou. Měli jsme totiž u sebe toaletní potřeby, které jsme si mohli vzít do tábora. Prý ještě dýchajícího Konrada odnesli na strážnici a odtud ho převezli do nemocnice.“ Do té doby se tvrdilo, že Henlein spáchal 10. května 1945 sebevraždu pomocí skel svých brýlí. Jak to bylo, se ale pravděpodobně již nikdy nedozvíme.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
