Tenhle text se může zdát být plačtivým a ukňouraným povzdechem submisivního chudáka. Není, je to jen drsný popis reality světa, kde muž je jen loutkou v životě ženy. Čest výjimkám. Jan Werich výstižně pravil: „U nás v rodině o věcech zásadních rozhoduji výhradně jen já, zatímco moje žena rozhoduje o věcech nedůležitých a podřadných. Já vždy určuji, jaký je náš postoj k válce v Burundi, hladomoru v Africe, vztahu k USA a postupu v dobývání vesmíru. Moje žena pak rozhoduje jen o nepodstatných věcech, jako kam půjdeme dnes večer, kam pojedeme na dovolenou a za co utratíme naše peníze.“ Zatímco muži si pěstují iluzi, že si svůj život řídí vlastní svobodnou vůlí, tak ženy opravdu rozhodují. Nenápadně o nich a často k tomu ještě bez nic. Od začátku až do konce. Muži jsou jako orangutani, o jejichž životě rozhodují jejich ošetřovatelky. Ženy o mužích zásadním způsobem rozhodují dokonce už dávno před tím, než vůbec začnou existovat. Právě žena – jejich  budoucí matka – si totiž vybírá muže, který se později stane jejich otcem a jehož genetická výbava a výchovné působení bude mít na jejich život a blahobyt výrazný vliv. Nenechte se zmást vyprávěnkami o tom, jak si některý muž ženu „získal“, jak ji „sbalil“ nebo jak si ji „vybral“. Ve skutečnosti je to v naší kultuře tak, že žena si vždy vybírá muže, uděluje souhlas a celé to navlékne tak, aby měl muž pocit, že to on si ji vybral, zaujal a sbalil. Při výběru vhodného samce k plození dětí tomu není jinak. Jak poznamenává lékař Jaromír Janata, život je eugenický experiment řízený ženami. Nic ovšem nezaručuje, že si ženy vybírají sexuální partnery uvážlivě a zodpovědně. Na základě pozorování můžeme říct, že je tomu právě naopak.  

Špatný výběr muže

Ženy si často do postele ochotně vpouštějí prapodivná individua, násilnické despoty, vnitřně prázdné libové frajírky či vyložené podvodníky. Z toho je vidět, že se řídí jen svými svévolnými choutkami a na nás, budoucí potomky, zvysoka kašlou! A přitom břemeno svého otce ponesete celý život právě vy! Vzhledem k tomu, že před svým zplozením ještě neexistujete, tak s tím nic, ale vůbec nic neuděláte. A dokonce s tím ještě nemůžete ani nesouhlasit! Úplně nejhorší pak je, že ani matku si nevybíráte. Jste výsledkem velké iluze dvou sobecky smýšlejících individuí. Ale čert to vem, co se dá dělat. Když už kolizí dvou buněk vzniknete, slušelo by se zařvat hurá! Počátek existence tak skvělé bytosti, jako jste vy (byť zatížené konstrukčními vadami svých rodičů), je přece důvodem aspoň k předběžné oslavě. Jenže vy nic nezařvete a nic neslavíte. Nejen proto, že nemáte ještě čím jásat, ale především proto, že jste zcela uzavřen v těle matky. Kromě toho, že tam je tma jak v pytli, jste tam bezmocný jak pacient na jednotce intenzivní péče – rozhoduje za vás, jaké podněty na vás působí, jaká krev vám obíhá v těle, jaké živiny dostáváte. Působí na vás látky, které konzumuje a které vytváří, a musíte snášet všechny její tělesné a zprostředkovaně i duševní pochody. A protože si úzkostlivě myslí, že by vám alkohol mohl bůhvíjak uškodit, tak devět měsíců trávíte v nucené abstinenci a z té bezmoci se nemůžete ani pořádně ožrat. Zvuk zvenku však vypnout nejde, a tak bohužel musíte po celou dobu poslouchat její plky s kamarádkami, hádky s otcem, a možná i, nedej bože,  koncert skupiny Kryštof se třemi přídavky.  

Matka - diktátorka

Po porodu by se zdálo, že je možné slavit naostro. Propuštěním z těla matky ovšem nabírá její vliv na vás nenápadnější a rafinovanější podobu. Vaše možnost rozhodování se ale v žádném případě nezvětší – jste stále vydán na milost a nemilost své rozněžnělé diktátorce. Dál totiž rozhoduje o tom, co jíte, jaké oblečení nosíte, na jakém místě a v jakém prostředí bydlíte a kam a jakým autem jezdíte na víkendy. Rozhoduje o tom, jakou řečí mluvíte a jaké návyky a dovednosti si osvojíte. Spoluurčuje váš duševní rozhled, a pokud váš rozvoj a váš talent spíš brzdí, nikde se pomoci nedovoláte. Později, když byste mohl začít pěstovat společenské styky, rozhoduje o tom, s kým se můžete bavit, a s kým ne, a určuje dobu a místo vašich schůzek, které stejně většinou probíhají pod bedlivým dozorem. Rozhoduje, do jaké školy chodíte. Z vlastní pohodlnosti často ženy volí pro děti školu co nejblíže bydlišti, abyste tak přišel o dobrodružství z cestování a poznávání světa. A když už jsme u vzdělávacích institucí – ve školce i ve škole vás do spárů dostanou zase většinou ženy. Musíte snášet jednostrannost jejich působení, jejich vysoce posazené hlasy i duševní výkyvy v průběhu menstruace. Ještě že existuje aspoň oddělený tělocvik. Instinktivně se drtivému působení žen bráníte a ve škole i mimo ni se kamarádíte spíš s kluky. Obrovské požehnání během krizového období, kterému se říká dětství, je mít otce, nebo aspoň strýce či staršího bratrance, který se o vás zajímá a seznamuje vás s nádherou mužského světa. Díky tomu se dá jakž takž přežít.  

Dobrovolný koncentrák

Vydržíte-li nějakých patnáct let, aniž by se z vás stal depresivní melancholik nebo transsexuál, zdálo by se, že se situace začne lepšit – o řadě věcí nyní totiž můžete čím dál tím víc rozhodovat nezávisle na matce a jiných ženách, a s dosažením plnoletosti se možnosti rozšiřují ještě víc. Vy však místo toho, abyste někdy v čase dospívání s obrovskou radostí přijal své vysvobození a šel dál svou cestou, spácháte nepochopitelnou a zrůdnou hloupost – najdete si holku. Tedy, přesněji řečeno, jak jsme se už zmínili, ona se rozhodne, že si vybere vás. A vy jdete za ní, nevědomý, s jistými obavami, ale přesto poslušně, jak židovská rodina ve vlaku do Terezína. A jakmile začnete s nějakou ženou chodit, dál o vás rozhoduje někdo jiný – vaše přítelkyně. Mlčky vám nařizuje, s kým můžete spát (ona sama), s kým ne (všichni ostatní), jak se máte chovat a jaké věci můžete před ní říkat. Možná zpočátku nerozhoduje o tom, jak budete trávit svůj veškerý volný čas, ale plíživě vám z něj ukrajuje stále víc a víc. A hlavně: je rozhodnuto o tom, že vy musíte neustále vymýšlet, co budete společně dělat, neustále musíte vytvářet program, který ovšem podléhá jejímu schválení. A rozhodnuto je i o řadě dalších nenápadných omezení: nemůžete jen tak na tři dny odjet a neříct kam. Bydlíte-li spolu, nemůžete se jen tak sebrat a bez vysvětlení v noci na deset hodin odejít pryč. Je rozhodnuto o vašem čase, o čase vašeho života, který je tím nejvzácnějším aktivem, jaké máte.  

Muž jako otrok

Nesouhlasně kroutíte hlavou? Rozdělte si papír na dva sloupce. Do jednoho pečlivě pište rozhodnutí, která v životě děláte vy, a do druhého rozhodnutí své partnerky. Výsledek vyhodnoťte a pak teprve něco říkejte.  Jakmile později s nějakou ženou začnete žít natvrdo a pořídíte si děti, je dokonáno. Žena různými strategiemi rozhoduje o výchově vašich dětí, o tom, jaký bude jejich denní režim, co budou jíst a co nosit. Rozhoduje, kam pojedete na dovolenou. Rozhoduje, co můžete doma říkat. Určuje dokonce, zda můžete močit do umyvadla. Jakým způsobem se myje nádobí a třídí odpadky. Jak se věší ručníky. O tom, co děláte ve většině vašeho volného času. S kým nemůžete spát. Co jíte, jaké oblečení nosíte, v jakém prostředí bydlíte a kam a jakým autem jezdíte na víkendy. Naštěstí to netrvá věčně, protože jednou umřete. To ale vůbec neznamená, že o vás žena přestala rozhodovat. Je totiž pravděpodobné, že partnerka vás přežije. A pak rozhoduje o tom, jak bude probíhat pohřeb a kde skončí vaše ostatky. A především rozhoduje o tom, jak se o vás a vašem životě bude vyprávět, jak se bude váš život hodnotit, co se zapomene, co se zdůrazní a co se vybájí. A s tím už zase nemůžete nic dělat, stejně jako s tím už nemůžete ani nesouhlasit.