Možná i vy využíváte toho, že v Praze není díky koronavirové pandemii obvyklý nával turistů a také se rádi touláte po Praze, a to po místech, kde jindy pomalu není možné normálně projít, natož se pořádně rozhlédnout kolem sebe. Možná vás vaše nohy zavedly do blízkosti Lorety a malebného Nového Světa. Právě v oněch místech se nachází stavba, které se říká Domeček. Název poetický, ale realita je ponurá a krutá.
Věznice a mučírna
V Kapucínské ulici v Praze na Hradčanech se nacházela vojenská věznice již za doby Rakouska – Uherska. Jedné její části se říká Domeček a moc se o něm vlastně neví nebo se o tom nemluví. Přitom je rozhodně o čem a toto místo by nemělo upadnout v zapomnění. Kdyby zdi této stavby mohly vyprávět, nebylo by to nic hezkého. Právě ony byly němými svědky lidského utrpení. Nejdříve Domeček sloužil gestapu a posléze StB. Právě za komunistického režimu toto vězení připomínalo spíše mučírnu. V jeden moment se tam, na malém prostoru, tísnilo někdy až 160 vězňů, a to v absolutně otřesných podmínkách. Tyto prostory opravdu zažily nejzvrácenější období a také postupy bývalého režimu.
Komunisté měli poněkud divný obyčej. Měli tendence z hrdinů národa, ze statečných lidí, kteří například ve druhé světové válce nasazovali své životy, aby nacistické Německo bylo poraženo, dělat nepřátele národa. Normálnímu, soudnému člověku to přijde nepochopitelné. Nemůžeme se tedy vlastně divit, že jim pak byl i obrovským trnem v oku každý z představitelů tzv. třetího odboje, který proti komunistickému režimu a jeho zvůli bojoval. I jeho členové byli dočasnými obyvateli Domečku.
Hrdinové
Hrdinové jako gen. Heliodor Píka (popraven v roce 1949), maršál Britského letectva Karel Janoušek (vězněn 11 let) a nebo velitel pražského povstání gen. Karel Kutlvašr (vězněn 11 let) se jako velké osobnosti národa stali ohrožením pro komunistický režim. Všichni proto byli obviněni z protistátní činnosti, a tak bylo třeba exemplárně je potrestat. Vypořádat se s nimi, odsoudit, uvěznit, některé popravit. K tomu je ale bylo třeba nejprve zlomit. Ano, právě tito stateční muži byli v Domečku také vězněni a mučeni.
Dalším z těch, který zde byl týraný, byl letec Josef Bryks, který přežil sestřelení nad Německem a také nacistické lágry. Z některých dokonce utekl. Jeho odvaze a statečnosti se dostalo skutečně zvláštního uznání – byl komunisty zatčen a mučen a de facto umučen. Právě na následky krutého mučení totiž Josef Bryks zemřel.
Zmiňovali jsme představitele třetího odboje. Jedním z nich byl Štěpán Gavenda. Jednalo se o tzv. agenta chodce a legendu třetího odboje. Převáděl přes hranice občany Československa do Německa. Také vybudoval síť informátorů a pomáhal mapovat rozmístění ženijních zátarasů. Povedlo se mu i získat seznam spolupracovníků StB na Kyjovsku. Gavenda byl několikrát zatčen a k trestu smrti byl odsouzený hned dvakrát. Jemu se ale povedlo uprchnout. Po svém zatčení, když se pokoušel přejít česko-německou hranici, byl odvezen právě do Domečku, kde ho čekalo mučení. Mučil ho nechvalně proslulý správce zařízení František Pergl. Štěpán Gavenda se odmítal nechat zlomit. Byl sice před bitím svázán, ale i tak se mu podařilo Pergla překvapit a udeřit ho několikrát nohou židle do hlavy tak silně, že ten několik týdnů nevycházel ze svého domu. Gavenda měl k tomuto incidentu údajně prohlásit: „Vím, že dostanu špagát, ale nikdo mě tu třískat nebude.“ Asi není nijak překvapující, že byl z Domečku převezený jinam. Nakonec dopadl špatně – 28. června 1954 byl popravený v pražské věznici Pankrác.
Správce sadista vadil i komunistům
Správce Pergl byl obecně známý svým sklonem k sadismu a patří k jedné z vůbec nejtemnějších postav padesátých let. Je to sice šílené, ale jeho zvrácená práce se mu stala koníčkem. Sám vyráběl a navrhoval nejrůznější mučící nástroje a fyzické násilí doplňoval různými druhy léků, které svým vězňům podával, aby jim způsoboval nekonečné průjmy a jiné zdravotní problémy. Pergl každého nově příchozího vítal ranami obuškem. V zimě přikázal vynést postel na chodbu a celou noc prochodit v cele při otevřeném okně. K ránu se obyčejně někteří zhroutili vysílením a většinou si při pádu rozbili obličej. Na tyto brutální vyšetřovací praktiky posléze vzpomínal generál Kutlvašr. Další jeho oblíbený postup, jak psychicky likvidovat vězně, bylo nařízení mít otevřené dveře od cely ve dne v noci, aby ostatní slyšeli pláč a křik mučeného nešťastníka. Pergl se prý také často chlubil, jak jsou sportovci dobře vytrénovaní, protože vydrží o hodně víc ran než zkušení vojáci.
O tom věděl své i bývalý hokejový reprezentant Augustin Bubník, který si společně se svými spoluhráči, někdejšími mistry světa z roku 1949 (MS se tehdy odehrávalo ve Švédsku) také užil zdejší "pohostinnosti." Právě oni byli totiž odsouzení za plánovaný pokus o emigraci a také oni skončili v hradčanském Domečku. "Jeho oblíbeným nástrojem byly kleště, jejichž páky nasazoval pod uši a utahoval šroubem. Byla to bolest k zbláznění,“ vzpomínal posléze slavný hokejista.
Perglovu řádění nakonec udělali přítrž samotní komunisté. V roce 1950 začaly zprávy o jeho nelidských praktikách prosakovat ven, a to i na Západ. Pergl byl nakonec odsouzen v roce 1951 k patnácti letům vězení, z nichž si ale odseděl jen šest. Spolu s ním byli souzení i další dozorci a pracovníci zařízení.
Dnes patří objekt do majetku Policie ČR, a to co se v něm dělo, připomíná již jen malá pamětní deska, která je na něm umístěná.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
