Ludvík XIV. byl francouzský král, který vešel ve známost mnoha věcmi. Na rozdíl do svého otce se rozhodl vládnout sám, omezil moc vysoké šlechty, nechal vystavět Versailles. Král Slunce, jak se mu také přezdívalo, je dodnes nejdéle vládnoucím státníkem evropské historie. Není divu, že se jeho přízni chtěl těšit kdekdo. O jeho lásku spolu bojovaly i dvě významné ženy své doby - madame de Montespan a madame de Maintenon. První byla jeho milenkou a matkou sedmi jeho dětí, druhá ty děti vychovávala a nakonec favoritku de Montespan nahradila. Ze začátku by to ale nikdo neřekl...
Král Slunce měl pod korunou
Ludvík XIV. patří k nejznámějším a k opravdu významným vladařům evropské historie. Někdejší hlava Francie kralovala své zemi neskutečných 72 let, což z ní dělá nejdéle vládnoucího panovníka starého kontinentu. Ludvík přežil několik svých nástupců, takže po jeho smrti v roce 1715 po něm trůn převzal až jeho pravnuk. Králem se Ludvík XIV. stal už jako čtyřletý, korunován však byl až o 11 let později, přesně 7. června 1654. Do té doby za něj jako regentka vládla jeho matka, královna Anna Rakouská, a spolu s ní kardinál Jules Mazarin, který byl podle nepotvrzených informací rovněž královniným milencem. Mazarin zastával post prvního ministra a de facto tak byl nejmocnějším mužem v zemi. Když roku 1661 zemřel, Ludvík udělal něco nečekaného - jeho post nechal neobsazený a sám převzal povinnosti z něj plynoucí, a tak převzal plnou moc do vlastních rukou. Zároveň z podílu na moci vyloučil vysokou šlechtu a ačkoliv dodnes není jisté, že skutečně přímo král pronesl slavný výrok „Stát jsem já!“, poměrům ve Francii za jeho panování by to odpovídalo.
Ludvík navíc fikaně přestěhoval svůj dvůr z Paříže a dohledu nespokojené lůzy do luxusního paláce, který nechal speciálně zbudovat nedaleko hlavního města - do Versailles. Ten, kdo chtěl ve Francii něco znamenat, se právě tam snažil dostat. O přízeň krále se mimo jiné utkaly i dvě důležité ženy své doby; madame de Montespan a madame de Maintenon. Rivalky v lásce a boji o pozici královy favoritky (která pochopitelně dokázala krále a jeho rozhodnutí celkem slušně ovlivňovat) spolu tiše soupeřily několik let, a jak už to tak bývá, ta, co si myslela, že má navrch, nakonec smutně zaplakala odkopnutá a v zapomnění, zatímco ta skromná a trpělivá slízla (královskou) smetanu.
Půvabná a urozená Françoise de Rochechouart se narodila jako dcera vévody de Mortemart a na francouzský královský dvůr se dostala coby dvorní dáma Henrietty Anny, vévodkyně orleánské, Ludvíkovy švagrové. Titul markýza de Montespan získala sňatkem s Louisem Henrim de Pardaillanem, markýzem de Montespan. S králem se dívka seznámila roku 1666 a ten, již znuděn svou tehdejší milenkou, se do mladé krásky zakoukal. De Montespan byla zábavná a důvtipná, takže panovníka její společnost těšila a brzy se stala jeho hlavní favoritkou. Když to zjistil markýzin manžel, nezareagoval zrovna moudře - u dvora ztropil obrovský skandál, což mělo ale za následek jen to, že upadl v nemilost a byl vykázán na své statky na venkově. Bez ženy a bez konexí... Chudák.
De Montespan byla královou oficiální milenkou od roku 1667 do roku 1679. Vytvořila si takový malý vlastní „dvůr na dvoře“, žila v přepychu, pořádala honosné večírky. Králi porodila sedm dětí. Žádné z nich pochopitelně nemělo nárok na trůn, ale jejich původ byl legitimizován udělením vysokých šlechtických titulů. Plody lásky Ludvíka a Françoise samozřejmě také musely vyrůstat v utajení, a tak jim jejich matka musela najít dobrou vychovatelku, která by se o ně postarala. Její volba padla na inteligentní, vzdělanou a skromnou paní Scarron, křestním jménem rovněž Françoise.
Françoise číslo 2 bylo 35, když se s madame de Montespan poprvé setkala, přesto královu milenku uhranula svou moudrostí. Ostatně, měla toho za sebou už dost. V pouhých 16 letech se provdala za o 25 let staršího Paula Scarrona, básníka, který byl v Paříži i mezi šlechtou velmi oblíben, byl ale fyzicky postižený a nemohl se samostatně příliš dobře hýbat. Mezi ním a mladou dívkou z kláštera se ale vyvinulo silné duchovní pouto, a tak se vzali, což Françoise zachránilo před nudným životem v klášteře. Když Scarron po osmi letech manželství zemřel, čerstvá vdova se ocitla na pokraji chudoby, zachránili ji ale vlivní přátelé. Když jí králova milenka nabídla ten delikátní úkol, přijala svou novou úlohu bez váhání. K výchově Ludvíkových levobočků přistupovala zodpovědně a moderně. De Montespan z ní byla nadšená, král už o něco méně. Nejprve s výběrem vychovatelky velmi nesouhlasil a přátelům se prý svěřil, že paní Scarron je mu vyloženě nepříjemná. No, jestlipak se tím spíš nesnažil zakrýt již tehdy bující city?
Jak totiž léta plynula, paní de Montespan byla čím dál povýšenější a rozjívenější. K vychovatelce svých dětí se chovala příšerně, na veřejnosti ji často vyloženě ponižovala a své potomky dost rozmazlovala. Její okolí si začalo všímat, že je extrémně náladová, králi se pokoušela víc a víc podsouvat své názory a ovlivňovat jeho vládnutí, takže i toho začínala jeho milá lidově řečeno štvát. Svou pozornost obrátil k té, u níž by to nikdo nečekal - právě k paní Scarron, která se tak svědomitě starala o jeho syny a dcery. Madame de Montespan ve své pýše vůbec nepostřehla, že z počáteční nevraživosti se králův vztah ke guvernantce proměnil o 180 stupňů.
A možná, že si toho naopak všimla, a právě to přispělo k její rostoucí nesnesitelnosti a žárlivosti. Ostatně, musela něco tušit, když král paní Scarron v roce 1975 nečekaně povýšil na markýzu de Maintenon, čímž zamezil jejímu dalšímu shazování u dvora. V roce 1677 byla madame de Montespan navíc kompromitována v tzv. travičské aféře, kdy nečekaně zemřela jedna z dvorních dam, jíž Ludvík rovněž věnoval pozornost. Ve Versailles se začalo šuškat, že ji dala jedem zabít právě de Montespan, ačkoliv se to nikdy neprokázalo. Po takovém skandálu ale král vůči své vyvolené značně ochladl a definitivně se s ní rozešel o dva roky později. I když pak ještě chvíli pobývala u dvora, nakonec odešla do exilu. Místo po králově boku definitivně zaujala paní de Maintenon.
Příliš dobrá pro Versailles
Zda Ludvík ve druhé Françoise našel skutečnou lásku, to pochopitelně nevíme, pravdou ale je, že mu byla ideální partnerkou pro zralý věk a řada dochovaných svědectví a písemných záznamů mluví o tom, že madame de Maintenon byla královou nejbližší osobou a nejvěrnější přítelkyní. Radil se s ní prakticky o všem. Bylo to zřejmě tou její skromností a mírností, které neztratila ani s nově nabytým postavením, ani výměnou za přízeň ostatních dvořanů, kterým pro svou přirozenost nebyla zrovna sympatická. A snad i proto, že Ludvíkovy děti měli svou někdejší opatrovnici rády a vděčily jí za vzdělání i dobré vychování.
Ačkoliv afektované Versailles nenáviděla, de Montespan zůstala králi na blízku až do jeho smrti. Ona totiž podle všeho z milenky povýšila dokonce na manželku. Královna Marie Tereza zemřela v roce 1683, a protože králův legitimní syn už měl dokonce i dva svoje pokrevní následníky trůnu, mohl se Ludvík XIV. oženit bez ohledu na státní zájem. De Maintenon si měl vzít během tajného obřadu a o uzavření sňatku se nedochovaly žádné záznamy, avšak znovu; je tu mnoho popsaných výpovědí, které dokazují, že ti dva se stali manželi. Když Ludvík zemřel, markýza se odebrala do městečka Saint-Cyr-l'École, kde založila školu pro dívky z bohatých rodin. Rozdala své drahé šaty a šperky a až do konce svých dní se věnovala vzdělávání urozených Francouzek.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
