Před sto dvaceti čtyřmi lety začal soud s Leopoldem Hilsnerem. Tento soud završil mamutí kauzu, kterou Česko a velká část tehdejší monarchie žilo několik měsíců. Kauzu, jež nám dnes ukazuje, že lidé jsou pořád stejní idioti.
Hon na Hilsnera
Anežka Hrůzová byla roztomilým děvčetem, zlaté vlasy a modré oči. Pracovala v městečku Polná, ze kterého se každý den vracela cestičkou podél lesa do své rodné vísky. A na téhle cestě ji koncem března 1899 někdo surově zavraždil. Pachatel nebo možná dokonce pachatelé ji několikrát udeřili do hlavy, roztrhli šaty, chvíli škrtili provazem a nakonec ji někdo chytil za vlasy a poctivě zhluboka jí prořízl hrdlo.
Tělo se našlo až o tři dny později 1. dubna. Na Bílou sobotu. Než se stihla dostat na místo c. k. policie, už mrtvou Anežku očumovala půlka vesnice. Jakákoli stopa, ať už doslovná nebo metaforická, která se na místě činu mohla najít, byla dávno pryč. Na místě se v podstatě zjistila jenom jedna podstatná věc. Okolo rozhodně nebylo tolik krve, kolik by jí tam mělo být. A tahle zdánlivě bezvýznamná věc měla brzy přerůst v celostátní hysterii.
Někoho totiž napadlo, že Anežka vypadá extrémně vykrvácená. „Podkošerovaná“, řeklo se doslova. A protože tenkrát vycházely Velikonoce na pesach a o Židech bylo přeci vždycky všeobecně známo, že potřebují krev panen do svých macesů, vyhlásil se hon ne tak úplně na vraha, ale na židovského vraha. Protože tohle byla rozhodně rituální vražda!
Zabili nám Anežku
Pravdou je, že policie, zvlášť vyšší úředníci, dělala, co mohla, aby s těmi zvěstmi bojovala. Navíc Leopold Hilsner, kterého nakonec zhaftli, nevypadal úplně nevinně ani objektivním okem. Zaprvé to byl ten člověk, kterého byste automaticky podezírali, i kdyby to byl nakrásně katolík jako poleno. Zákon se mu věčně lepil na paty, nechal se živit matkou, byl to pobuda a navíc pravděpodobně… trochu jednodušší. Sice nebyl žádný náboženský fanatik, dokonce se vědělo, že uvažoval o tom, že se nechá pokřtít, aby měl snadnější život. Ale to v tu chvíli nikoho nezajímalo. K dovršení všeho se zjistilo, že se někde ztratilo jeho oblečení z toho dne a navíc se šuškalo, že Anežku několikrát sledoval, takže…
Hilsnera zavřeli. Do vazební věznice. A taky trochu do ochranné vazby, protože to vypadalo, že dav tam venku je víc než ochoten mladého Žida lynčovat. Nenávist k Hilsnerovi se šířila jako divoký požár a nenávist k jednomu člověku se tavila v čistý antisemitismus. Lidová slovesnost zaúřadovala, takže vznikla třeba ta roztomilá písnička „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku“. A to ještě není vrchol lidové tvorby v téhle kauze.
Za nás tahle pochybná cena patří básničce věnované tehdy budoucímu prezidentu Masarykovi. Ten se totiž do případu vložil s tím, aby lidi nešíleli, že nejde o rituální vraždu a možná by bylo fajn počkat na soud a důkazy a podobně. Jenže lidé to vzali tak, že obhajuje Hilsnera osobně, takže mu chodily výhružky smrtí a jedna právě ve formě básně...
Masaryčku, Masaryčku
Masaryčku, Masaryčku,
máš velmi úlisnou hubičku.
Myslím, že jsi dostal od židáčků
pět tisíc na ručičku.
Zasloužil bys, Masaryčku
jít s Hilsnerem na houpačku.
Samozřejmě to byla báseň poslaná anonymně. Takže jak vidíte, komentáře na Novinkách tu byly vždycky, jen ručně psané. Zajímavé je, že až tahle kauza a naléhání jeho ženy popostrčily Masaryka k založení vlastní politické strany. Takže… možná, že Anežce Hrůzové, respektive její smrti nepřímo vděčíme za Československo. Těžko říct.
Hilsner se dostal před soud 12. září a během dvou sezení byl porotou i přes nedostatečné důkazy shledán vinným v plném rozsahu. Obhajoba se odvolala do Vídně, kde ale Hilsnerovi přišili ještě jednu starší vraždu a chlapec byl odsouzen k smrti. Franz Josef mu ale trest zmírnil na doživotí a nakonec byl po osmnácti letech omilostněn císařem Karlem I. Právně vzato je ale pořád vinen, i když se sem tam objevují snahy to změnit.
S určitostí ale nevíme ani to, jestli byl nevinen. Ve vězení se údajně přiznal, než to stihl odvolat. Dokonce jmenoval komplice, se kterými vraždu provedl, navíc se jeho kalhoty našly od krve schované v místní synagoze. Pravdu nejspíš už nikdy nezjistíme, pokoušelo se o to hned několik historiků, a nikdo nepřišel s ničím průkazným.
Hilsner dožil pod falešným jménem ve Vídni, z vězení podlomené zdraví ho zradilo v jednapadesáti. Až do smrti ho podporovaly židovské dobročinné spolky a… Tomáš Garrigue Masaryk. Osobně Hilsnera neměl rád a vyjadřoval se o něm nehezky, ale ještě víc nenáviděl stádní přemýšlení a nespravedlnost.
A vy byste měli taky. Takže kupujte u Židů, co jenom chcete.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
