Ronny Marton z Indonésie chtěl původně studovat v Japonsku bojová umění. Když však zjistil, že to není možné, rozhodl se zvolit socialistické Československo. Přestěhoval se do Prahy, naučil se česky, vystudoval VŠE a díky výhře v talentové soutěži v roce 1971 se stal velmi rychle součástí tehdejší popové scény. K tomu mu pomohla precizní čeština, ale i hit Hastrmane, tatrmane, s nímž se dokonce dostal i do televize.
Ronny Marton – Česky zpívající Indonésan
Pokud patříte mezi dříve narozené, určitě vám jméno Ronny Marton něco řekne. A jestli ne jeho jméno, tak píseň Hastrmane, tatrmane určitě ano. Řeč je samozřejmě o indonéském zpěvákovi Ronym Surjomartonovi, který se díky hudebnímu producentovi a manažerovi Petru Hannigovi stal v 70. letech minulého století slavnou celebritou. Životní cesta mladého Indonésana v socialistickém Československu však nebyla vůbec snadná.
Ronny Marton, vlastním jménem Rony Surjomartono, se narodil v roce 1943 na ostrově Jáva v Indonésii, kde odmaturoval na střední škole ekonomické. Po maturitě si velmi přál studovat v zahraničí. Jeho velkým snem bylo Japonsko, protože Rony miloval bojové sporty, a jeho plánem bylo se tam v nich zdokonalovat. Bohužel se ukázalo, že jako chlapec z Indonésie si takto nákladné studium nemůže dovolit, a tak si Ronny vybral Československo. A proč právě socialistické ČSSR? Protože v té době prý měly vysoké školy u nás dobrou pověst v Indonésii. Československo navíc mělo s levicovou Indonésií dohodnutou spolupráci, takže naše země nabídla asi 300 studentům stipendium pro technické a ekonomické obory. A tak si mladý Marton v roce 1963 sbalil kufry a odletěl studovat Vysokou školu ekonomickou do Prahy.
Původním plánem indonéského studenta bylo vystudovat VŠE, získat praxi v oboru, a pak se vrátit zpátky na Jávu. Jenže plány mu překazil násilný vojenský převrat v jeho rodné zemi. Ten se shodou náhod stal v době, kdy byl Marton uprostřed studia na vysoké škole. Státní puč vyvrcholil tím, že se k moci dostal autoritářský generál Suharto, jenž v zemi začal terorizovat politickou opozici. A tak se Surjomartono rozhodl, že se domů už nevrátí, a raději zůstane v Praze. Po absolvování studia si tu našel i ženu a společně založili rodinu. Nicméně do své rodné země se vrátil až po změně režimu v Indonésii, což bylo až v květnu roku 1998, když generál Suharto po 32 letech odstoupil z funkce a v zemi se začala opět budovat demokracie.
Vzhledem k tomu, že se Ronny velmi rychle a poměrně důstojně naučil česky, rozhodl se, že začne v češtině i zpívat. Hudbě se věnoval už v rodné Indonésii, ale až v Praze se rozhodl založit kapelu společně s dalšími indonéskými studenty. Posun v jeho kariéře nastal až v roce 1971, když se přihlásil do soutěže Talent 71. Tu nakonec vyhrál a získal tak společně se svou kapelou pravidelné angažmá v Klubu 007 v Praze. Následné setkání s hudebním producentem Petrem Hannigem, jenž v té době působil jako úspěšný hudební manažer a producent, mu pomohlo dostat se až do televize. A to vše díky písni Hastrmane, tatrmane z roku 1973, kterou Hannig složil společně se Zdeňkem Mertou. Hit o vodníkovi, který žil na Kampě, si Češi rychle zamilovali. Popová hudba však bohužel nebyla tím, co by Ronnyho naplňovalo, a navíc se poměrně rychle „okoukal“. A proto se po pár letech vystupování rozhodl, že se bude věnovat oboru, jenž vystudoval na VŠE. Profesionální kariéru raději pověsil na hřebík.
Svůj životní příběh Čechům Marton popsal v o poznání méně známé písni s názvem Žiji v Praze devět let. V textu zpívá konkrétně: „Když jsem tenkrát přiletěl svět do dlaní vzít, studovat jsem u vás měl, pár let v Praze žít. První den jsem oněměl, vážil každý krok a v mém srdci orloj zněl, celý další rok. […] Začal jsem ji poznávat a též lidi v ní, občas myslet na návrat, snít jak člověk sní. Pak jsem náhle objevil v lidech nový svět, vznikl celek z mnoha chvil, zážitků i vět. […] Když v mé rodné zemi skryl slunce tmavý stín, nový domov pro nás byl v Praze naštěstí. Žiji u vás devět let, necítím se sám, mám svou práci, ženu, svět, dítě, lásku k vám. Praha je Prosek, metro, lidé, spousta práce, a malá dcerka, která brzy začne ptát se. Starosti, krásné chvíle, jak už to má být když do svých rukou svoje štěstí můžeš vzít.“ Jeden hudební text řekne víc než hodina vyprávění, že?
Podobné články
Doporučujeme
