Jan Lucemburský zvaný Slepý vešel ve známost jako český král, otec Karla IV., ale také jako nejvíc badass sebevrah v naší historii. Vladař, který měl k Čechám stejně rozporuplný vztah jako Čechy k němu, se do osudové bitvy u Kresčaku nechal dovést prakticky slepý a do tuzemských učebnic dějepisu se zapsal památnou větou: "Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!". Je třeba uznat, že to je hrozně cool.
Odvěcí soupeři
Když se v seriálu "Jistě, pane premiére" ministerský předseda diví, proč má Británie tajnosti před Francií, když jsou přeci spojenci, odpovídá jeho verný podřízený vědoucně: “Možná teď, ale musíte se na to dívat z historického hlediska.” A něco na tom je. Tradičně dvě největší evropské velmoci, navíc takhle blízko sebe, to nikdy nemohlo dělat dobrotu. Jejich asi nejslavnější rozmíškou byla ta válka, která trvala 116 let. Ale protože to úplně nejde přes rty, pojmenovala se zpětně stoletá.
Angličané vlastnili na severu dnešní Francie velký kus území už od doby Viléma Dobyvatele. Ostatně, Normandie se jmenuje Normandie z nějakého důvodu. A v první polovině 14. století si Francouzi řekli, že by mohli Angláni třeba zůstat na tom svém ostrově a nenatahovat svoje pracky po kontinentu. Francouzský král Filip VI. vytáhl na sever a vyrval Angličanům ze spárů kus hlíny pro Francii.
Na druhé straně kanálu seděl král Eduard III., který si tohle nemohl nechat líbit. A tak se rozhořel konflikt, který měl trvat přes sto let. Nás ale teď hlavně zajímají ty první roky. Francie zaznamenávala úspěch za úspěchem a přestože pánem moří byla Anglie, která neprodyšně kontrolovala La Manche, na zemi dominovala Francie se svou pověstnou těžkou jízdou. Francie totiž byla místem, kde se zrodily legendy o rytířích a dracích. Místem, kde se pěstoval ten hrdinný rytířský kult.
Eduard III. to měl ale v plánu změnit. Začátkem léta 1346 se začala anglická armáda chystat k invazi do Francie a Filip volal o pomoc. Odpovědělo třeba Mallorské království, janovští žoldáci a hlavně… Lucemburkové. A mezi nimi český král Jan Lucemburský, protože ten byl touhle dobou se svou armádou ve Francii už pár let.
Slepý král
Jana nicméně v posledních letech života zastihla dědičná choroba, která trápila Lucemburky po generace. V době, kdy k němu dolehly zprávy o tom, že Francouzi volají o pomoc, byl už na jedno oko slepý. Podle pražského vědeckého týmu, který před několika lety zkoumal jeho ostatky, to byl na svou dobu poměrně vysoký a ramenatý chlap, který měl (podobně jako jeho syn Karel) zálibu v turnajích. Slepota ho naprosto ničila.
Bylo mu padesát a měl za sebou úspěšný život. Nikdy si pořádně nesedl s českou šlechtou, ale na mezinárodním poli byl považován za dobrého válečníka a schopného diplomata, který k českému království díky své politice dokázal připojit několik menších území. Možná i proto se mu v zahraničí říkalo a dodnes říká Jan Český, jenom Češi mu dodnes říkají Jan Lucemburský. Nikdy to pořádně nebyl náš král.
A on osobně měl taky raději Francii než nás. Ostatně, vyrůstal tam. Vychován ke všem těm rytířským ideálům V podstatě od čtrnácti létal ve vysoké politice, takže dětství ve Francii muselo patřit k nejšťastnějším vzpomínkám, které Jan měl. Od útlého dětství za něco bojoval, musel si vojensky obsadit vlastní zemi, jeho žena celý život mluvila jenom o Přemyslovcích, ale všechno to dokázal. A pak mu Bůh pomalu bral zrak.
Takže zastavit ho v cestě na pomoc Francii by nedokázal nikdo, ani slepota, ani syn, ani nejvěrnější přítel. Jan vyrazil na západ se svou armádou koncem 30. let a rubal Angličany téměř deset let než úplně přišel o zrak. Všem okolo bylo tak nějak jasné, že tenhle frajer moc dlouho slepý nebude.
Kresčak
Angličané se vylodili 12. července 1346 na nečekaném místě a podařilo se jim vyhnout se prvnímu velkému spojení s Francouzi. Na rozdíl od Filipa měl Eduard poměrně malou invazní sílu. Nemáme přesná čísla, ale bavíme se o počtu mužů někde kolem deseti, patnácti tisíc.
Francie naproti tomu dorazila ke Kresčaku, kde se nakonec armády střetly, v plné parádě. Některé zdroje tvrdí, že Francouzi měli nad Angličany až osminásobnou převahu, což je ovšem zřejmě přehnané; historici považují za pravděpodobné, že Anglie stála v přesile zhruba tři na jednoho.
Jenomže Eduard III. měl hned několik výhod. A jednou z nich bylo skvěle organizované velení. Velkou část jeho armády tvořili profesionální žoldáci. Naproti tomu Francouzi měli dojem, že žádné velení nepotřebují. Vrchním velitelem byl sice Filip VI., ale v samotné bitvě se každá banda rytířů řídila tak nějak podle sebe. Ostatně, na co velení, že? Prostě se rozjedete vysokou rychlostí a potom máváte mečem, dokud kolem vás není všechno mrtvé.
Jedním z rytířů byl i Jan Český řečený Lucemburský. Někdy tady zřejmě pronesl svá slavná poslední slova: "Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal...," slova, která zaznamenal Beneš Krabice z Veitmile v díle Cronica ecclesiae Pragensis, přepisu kroniky Františka Pražského. Král si nechal přivázat koně ke svým rytířům a nařídil jim, ať ho vedou do bitvy "tak daleko, aby měl neppřátele na dosah meče". Byla to jasná sebevražda a všichni to věděli. Všichni včetně Jana.
Z historických zdrojů víme poměrně dobře, jak bitva probíhala. Francouzská jízda vyrazila do útoku i s Janem Lucemburským a angličtí lučištníci je rozstříleli na hadry. Anglie tenkrát začala svou slavnou éru dlouhých luků, které dokázaly na dálku prorazit plátovou zbroj. Ráno našli na místě bitvy mrtvá těla i s koňmi, jejichž otěže byly svázané dohromady.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
