Anděl smrti bez slitování
Josef Mengele byl od roku 1943 nedílnou součástí koncentračního tábora Osvětim, jelikož zde působil jako hlavní lékař. K této funkci se dostal ve věku pouhých 32 let, což bylo na svou dobu poměrně obdivuhodné. Ale pojďme se podívat na začátek Mengeleho životní cesty, která odstartovala v roce 1911 v bavorském městě Günzburg, kde se narodil do rodiny úspěšného továrníka Karla Mengeleho. Josef nebyl jedináček, měl totiž dva mladší bratry – Karla a Aloise. Když bylo Josefovi 15 let, byla mu diagnostikována osteomyelitida neboli zánět kostní dřeně, který mu způsoboval snížené prokrvování kostí. To mu ovšem nijak nebránilo v tom žít normálním životem.
Po absolvování maturity se rozhodl, že bude pilně studovat. Kromě medicíny ho bavila i antropologie. Postupně absolvoval studium a sbíral tituly na univerzitách v Mnichově, Vídni nebo Bonnu. V Mnichově nakonec získal v roce 1935 i titul doktora filozofie za poměrně neobvyklou diplomovou práci. Týkala se totiž rasových rozdílů ve struktuře spodní dásně. O tři roky později dokončil také medicínu. Mezitím ještě stihl vstoupit například do organizace Ocelová helma nebo do SS. V roce 1939 se oženil s Irenou Schoenbeinovou a o rok později už sloužil v jednotce Waffen-SS. V roce 1942 byl zraněn na ruské frontě, takže už nebyl schopen bojovat. Za svou odvahu, která zahrnovala záchranu dvou vojáků z hořícího tanku, získal několik ocenění, a dokonce byl povýšen na kapitána.
Bojeneschopný Mengele měl „naštěstí“ medicínské vzdělání, takže své schopnosti mohl uplatnit v Osvětimi v pozici hlavního lékaře. Ten dosavadní totiž onemocněl, což byla pro Mengeleho příležitost. 24. května 1943 tedy oficiálně nastoupil do pozice vedoucího doktora v úseku pod názvem Blle neboli cikánský tábor. V srpnu 1944 byl tento úsek uzavřen a všichni zajatci následně zplynováni, a tak se Mengele stal nejvyšším lékařem Osvětimi. Jeho jediným nadřízeným byl Eduard Wirths. I když zde pracoval pouhých 21 měsíců, tak si zde získal přezdívku Anděl smrti. Byl totiž jedním z těch, kteří rozhodovali o tom, jestli vězni byli vhodní na práci, šílené experimenty nebo rovnou na plynovou komoru.
Právě šílené experimenty na vězních koncentračního tábora byly tím, co Mengeleho zvěčnilo tím nejhorším způsobem. Jedním z jeho úkolů bylo například zjistit, jakým způsobem lze zvýšit pravděpodobnost toho, aby ženy rodily dvojčata. Jednoduchou matematikou si spočítal, že ženy rodící dvojčata dokážou vyprodukovat dvakrát více dětí za stejnou dobu. Proto byla dvojčata romského a židovského původu dlouhodobě zkoumána v zařízeních s mírnějším režimem, přesto však z 1500 dvojčat přežila válku pouhá stovka. Mengele se například pokusil uměle spojit dvojčata sešitím jejich tepen, což se nepodařilo a skončilo to zanícením rukou obou dětí a následnou smrtí.
Mezi další jeho nehumánní a rasově orientované experimenty patřily například pokusy s vroucí vodou. Mengele nořil lidi do vařící vody jen proto, aby zjistil, při jaké teplotě lidské tělo zemře. Neštítil se ani pokusů na novorozencích. Po narození dítěti nedával jíst a stopoval si následně čas, po který vydrží bez jídla, než zemře. Rovněž se pokusil vyzkoušet pitvu zaživa, aby viděl, jak funguje lidské tělo. To vše se odehrávalo bez narkotika k uspávání, čímž byl známý. Mengele neměl ani problém s tím odebírat lidem jednotlivé orgány a pozorovat, jestli člověk dokáže žít i bez nich.
Kromě Židů a Romů se Mengele specializoval i na liliputy, kterými byl fascinován a rád na nich prováděl experimenty. Byl fascinován tím, že měli malé končetiny a normální trup. I liliputy trýznil, týral a pitval, aby zjistil, v čem se tak odlišují od ostatních. Nejšílenější na tom všem je, že on sám byl přesvědčen o tom, že vše, co dělá, je ve jménu vědy.
Po opuštění Auschwitzu se přesunul do koncentračního tábora Gross-Rosen, kde pokračoval s experimentováním na lidech; tentokrát na zajatých sovětských vojácích. Když bylo jasné, že Německo válku prohraje, rozhodl se na jaře 1945 utéct do západní Evropy v přestrojení za řadového německého vojáka. K útěku mu pomohlo i to, že si nenechal pod paží vytetovat svou krevní skupinu. Díky tomu si obstaral novou totožnost a nechal si říkat Fritz Hollmann. Díky rodině, která byla přesvědčena o jeho nevinnosti, se mu nakonec podařilo získat nejen další falešné doklady na jméno Ludwig Gregor, ale i lístek do Jižní Ameriky, kam vyplul z Janova. Nakonec se dostal do Argentiny, kde nalezla druhý domov i spousta dalších nacistů. Nicméně v roce 1959 byl objeven lovci nacistů, a tak se na základě varování přesunul do Paraguaye, odkud se pak přestěhoval do Brazílie, kde pobýval až do své smrti. Dostal totiž infarkt a utopil se ve věku 67 let.
