Jaderná energie je extrémně užitečná věc. A nukleární hlavice jsou taky extrémně užitečné, když třeba potřebujete hrozit apokalypsou, ukončit světovou válku nebo zničit asteroid s pomocí party naftařů. Co ale se vším tím radioaktivním odpadem, který po tom zůstane? S tím si lidstvo už nějaký ten pátek láme hlavu a dokáže v tom být dost kreativní.
Hromady svinstva
Když Američané shodili bombu na Hirošimu, bylo to jako by vypustili peklo na svět. Když čtete osobní výpovědi lidí, kteří u toho byli, je to, jako byste četli nějaký apokalyptický výjev. Zombies, ze kterých odpadává maso, se potácejí ulicí, stíny lidí vypálené do stěn… A noční můra nekončila výbuchem, kdepak. Japonci neměli nejmenší tušení, čím je Spojenci zasáhli, takže do místa radioaktivního výbuchu se sjela pomoc z širokého okolí. Následující dekády pak lidé umírali na nemoci z ozáření.
Pointa je - radiace je svinstvo. Neskutečně nebezpečné svinstvo. A bohužel, nebo bohudík, je jaderná energie taky nesmírně užitečná, nejenom pro válečné účely, ale i pro pohánění průmyslu, výrobu elektřiny. A tohle všechno, jak výroba bomby, tak jaderné elektrárny, všechno tohle produkuje značné množství materiálu, který tohle svinstvo vyzařuje do širokého okolí. Jak říká soudruh Legasov v seriálu Černobyl: „Miliony neviditelných kulek, které se nezastaví o nic.“ Otázka je… co se vším tím odpadem?
Hazard!
Ve druhé polovině dvacátého století byla stále větší a větší potřeba pro značení nových typů nebezpečí. Biohazard, radiace. Vědci, designéři a sociologové museli přijít na nějaký způsob, jak dát těmhle jevům jasný symbol. Dnes všichni víme, jak vypadá znak radioaktivity, jak vypadá znak biologického nebezpečí, ale před sedmdesáti lety to tak samozřejmě nebylo. Různé frakce různých států používaly různé symboly.
Konkrétně u biohazardu pak američtí vědci potřebovali něco zapamatovatelného, ale prozatím bezvýznamného, něco, co nemá žádnou konotaci. Takže ve dvou kolech průzkumů přidělovali různým symbolům skóre významu a zapamatovatelnosti, až biohazard dostal svůj znak podivných propletených kružnic.
Ale vedle problému radioaktivního odpadu je biohazard sranda. Všichni si teď ukážeme na tenhle symbol a řekneme: „Tohle je biologické nebezpečí. Dostanete ebolu. Nesahejte na nic, co má tenhle znak, pokud to není metalové album.“ Jenže u radioaktivního odpadu si tohle říct nemůžeme. Proč?
Protože velká část materiálu bude životu nebezpečná i za deset tisíc let a dokáže někdo z vás rozluštit něco, co bylo napsáno před deseti tisíci lety? Těžko, že? Kam a jak tedy uložíme něco, co bude otravovat ovzduší dávno po tom, co naše civilizace zanikne?
Hrob a Mordor
Tímhle problémem se lidstvo zabývá už nějakých čtyřicet, padesát let. Zatím prostě máme skládky radioaktivního odpadu, jsou hlídané, nikdo tam nesmí chodit bez ochrany, ale za pár desítek let nastane čas, kdy je bude potřeba zapečetit a počítat s tím, že nás všechny tohle nebezpečí přežije o tisíce, možná desetitisíce let.
Ve Skandinávii je jedna taková lokace. Sever má celkem jasnou představu, jak se chce tohoto problému zbavit. Pohřbít jej kilomery pod zem. Zasypat solí, zalít betonem, nahrnout na to zeminu… a pak opakovat. Na kopečku vysázet stromy, nechat zarůst lesem a přesnou pozici vymazat ze záznamů. Neupozorňovat na to, zapomenout.
To není špatný nápad, ale takoví Američané se bojí, že je to málo. Co když se k tomu jednou další civilizace prostě prokope? Z nějakého důvodu?
USA má proto pro svou vlastní skládku radioaktivního odpadu jiné plány. Amíci chtějí vystavit lokaci, která bude napříč civilizacemi sdělovat POZOR! NEBEZPEČÍ! Jak tohle uděláte? Nápisem? Piktogramy? Jak budou jednou lidé nebo možná úplně jiný živočišný druh uvažovat? Budou umět luštit obrázky? Budou číst zprava doleva nebo zleva doprava? Vědci tedy přišli s tím, že musí vybudovat něco, co je podvědomě odstrašující.
Vznikly desítky návrhů, nejčastěji se cituje ohromná černá pyramida, kolem které má být vybudované bludiště hrozivých kvádrů a pole ohromných temných trnů a kůlů. Něco, co na kilometry daleko křičí: „Nejste vítáni, tady čeká smrt.“ Na nákresy se můžete podívat v naší galerii.
Uprostřed toho všeho mají být desky z nezničitelného kovu, na kterých má být ten samý text v několika jazycích. V angličtině, arabštině, francouzštině, navajo, čínštině, ruštině a španělštině. Úvaha je taková, že aspoň jeden z těchto jazyků v nějaké mutaci přežije naši civilizaci. Text říká: „Povíme ti, co leží v podzemí, proč by ses tam neměl vydávat a co se stane, pokud to uděláš. Pod zemí leží odpad, který vznikl při výrobě atomové bomby, strašlivé zbraně. Cítíme povinnost chránit další generace před nebezpečím, které jsme vytvořili. Tohle je varování. Vyzýváme tě, abys nechal tohle místo na pokoji a odpad pohřbený.“
Přirozeně zvědavý člověk se ale nemůže ubránit představě archeologů devatenáctého století, kteří rozluštili varování na faraonově hrobce o tom, že je čeká věčné prokletí… a pak stejně prolomili pečeť, protože potřebovali vědět, co je uvnitř.
Svítící kočky
V roce 1984 noviny vedly anketu mezi velkými osobnostmi o tom, jak by se měl tenhle problém řešit. Podle různých odvětví respondentů se odpovědi lišily. Jeden z nápadů byl zakomponovat poselství o nebezpečnosti radiace do všech velkých institucí a udržovat ji pomocí náboženských rituálů. Tak mýtus přežije i civilizaci jako takovou.
Některé nápady byly… zajímavější. Nám se nejvíc líbí ten, kde geneticky vyšlechtíte svítící kočky, necháte je žít na místech, kde je uložen odpad a pak uměle implantujete do všech kultur příběhy o tom, že svítící kočky s sebou nosí smrt.
No… zatím nemáme ani hororovou nekropoli, ani svítící kočky, ani nukleární náboženství. Třeba jednou.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
