„Na sto procent to nebyli Češi. Jsem přesvědčen o tom, že to byli Rusové,“ řekl Stehlík pro server aktuálně.cz 6. 5. 2010.
Když se před třemi lety objevil filmový archivní materiál Jiřího Chmelíčka, který znázorňuje mimosoudní popravu německých civilistů z devátého května na pražské Bořislavce 1945, spustil Vojenský historický ústav ústy Eduarda Stehlíka vysvětlující kanonádu, že zabíjeli sovětští vojáci.
Jeden z největších odborníků na „válku po válce“ historik Tomáš Staněk (knihy Odsun Němců z Československa 1945-1947, Perzekuce 1945) byl v posuzování opatrnější: „Není dosud zjištěno, kdo zabíjel – zda Sověti nebo Revoluční gardy...“
Vedoucí Kabinetu dokumentace a historie VS ČR Aleš Kýr objevil nedávno dokument z policejního vyšetřování a pátrání po Jaroslavu Vlachovi z Rokycan, který byl spolu s místními Němci na Bořislavce také zabit. V protokolu z vyšetřování se píše: „Postřílení zajišťovaných osob bylo před biografem Bořislavka zaviněno nezjištěným důstojníkem v uniformě RA, tedy Rudé armády, který svým jednáním zavinil, že shromážděný dav náhodných chodců zajištěné osoby napadl a všechny postřílel...“
K exhumaci masového hrobu došlo tajně v létě 1945. Příbuzní profesora antických dějin na pražské německé Karlově univerzitě Willho Hüttla zastřeleného na Bořislavce (bydlel do sedmého května 1945 tři sta metrů od místa popravy) dostali urnu s jeho popelem na podzim 1945.
Po bestiálním vraždění nacistů v době pražského povstání (sám jsem se jim věnoval v reportáži Krvavé šeříky v pořadu Reportéři ČT 4.5. 2015) se dají psychologicky nálady davů – do nichž spadá vraždění na Bořislavce – pochopit, ale z „absolutního vyššího principu mravního“ – nikoliv omluvit. Tyto věci se děly i v prvních dnech míru v Paříži, v Kodani, v Oslu. Československo se liší tím, že „akty spravedlivé odplaty“ (kolem dvaceti tisíc mrtvých německých civilistů se) se odehrávaly ještě celé léto 1945 (v amerických zónách se tak nedělo).
Nikde v západní Evropě se na zvěrstvech nepodílela regulérní armáda. Československá armáda povraždila bez soudu v červnu 1945 osm set lidí v severočeských Postoloprtech. Jedná se o největší masovou vraždu mezi koncem druhé světové války a bosenskou Srebrenicí v roce 1995.
Rozdíl mezi „spravedlivými odplatami“ na Západě a u nás je v tom, že tam se po několika měsících právní řád kultivoval, stejně tak sociální klima. Jenže u nás tomu bylo naopak. V kolektivním psychotickém šílenství touhy po novém ráji bez Němců (slovy komunistů: přerůstání národně demokratické revoluce v socialistickou) se už dávno před Únorem – s velkým souhlasem obyvatel – přeměňuje německý fašistický národní socialismus v československý bolševizující národní socialismus (vláda Národní fronty bez pravice i opozice) se zákazem jakkoli kritizovat totalitní Sovětský svaz. Belzebub porodil ďábla. Pryč je představa o liberální parlamentní demokracii a o možné vyspělé občanské společnosti.
Zpočátku to vypadá na ‚osvobozeneckou idylku‘, ale vyčkejte do čtvrté minuty...
A zde již je zmiňovaný unikátní snímek Jiřího Chmelíčka, z něhož byly ‚otisknuty‘ výše zobrazené fotografie, pořízený na 8mm film před sedmdesáti lety na pražské Bořislavce.
Snímek zde uvádíme tak, jak byl původně natočen, tedy bez zvuku – jakýkoli umělý hudební či hlasový podkres by jej pouze emocionálně přikrášlil či naopak; zatímco takhle o tom budete moci v klidu přemýšlet – němý dokument, němá hrůza.
Více u o těchto událostech se dozvíte v tomto hodinovém dokumentu:
Plus o jiných a velmi podobných událostech v raně poválečném Československu v tomto dokumentu ČT – Řekni, kde ti mrtví jsou.
A na související video s výše zmíněným historikem Tomášem Staňkem o tom, kterak již před pěti lety pátral po pachatelích masakru na Bořislavce, se podívejte ZDE.
Kolektivní vina je sice nesmyslný a navíc snadno zneužitelný koncept vyrovnávání se s minulostí, ale na druhou stranu pokud si budeme zakrývat oči a tvrdit, že vše bylo tehdy z naší strany v pořádku, pak se nikdy nemůžeme považovat za součást Západu. A proto stále nejsme Západ, i když se za něj považujeme.