Není komunista jako komunista
Komunisté se u nás objevili až s nově vzniklou Československou republikou. Ano, měli jsme v Říšské radě Rakouska-Uherska nějaké sociální demokraty a pár socialistů, ale to není to, co si představíte pod Komunistickou stranou Českolovenska, že. Popravdě, ani to KSČ, které vzniklo v polovině května 1921, úplně nepřipomínalo tu zároveň hrůznou a zároveň pologramotnou organizaci, která nám několik dekád klečela na krku.
Na ustavujícím sjezdu KSČ v Karlíně se v podstatě spojilo radikálnější křídlo sociálních demokratů a utvořilo novou stranu. Kromě hromady normálních levičáků a dělníků bylo v KSČ taky několik významných levicových intelektuálů. Předsedou byl zvolen starý slévač Václav Šturc a místopředsedou levicová legenda Bohumír Šmeral.
Tahle KSČ se strašně rychle stala extrémně populární a byla jednou z nejmocnějších stran v zemi. Zaměřovala se na běžné problémy pracujících lidí, bojovala za práva dělnického lidu… a věřte tomu nebo ne, ve dvacátých letech to bylo potřeba, protože první republika nebyla jen Adina Mandlová, šlehačka na dortech, Pátečníci a kokain. Spousta lidí po Československu žila vážně bídně.
Pak přišel únor 1929 a první úspěšný únorový převrat Klementa Gottwalda. Bylo mu teprve třiatřicet let, ale už tenkrát to byl ambiciózní parchant. Společně s dalšími mladými, ale o to radikálnějšími komunisty napojenými na Moskvu, převzal moc v KSČ. A to už jsou komunisté, které všichni tak dobře známe a nenávidíme. Čistky ve straně, upevňování moci, zakládání mládežnických organizací, které měly za úkol narušovat politické meetingy jiných stran… a hlavně absolutní podřízenost Kominterně. A tedy Sovětskému svazu.
Lidé jako Šturc a Šmeral nejdřív zkoušeli úspěch s umírněnější komunistickou stranou, takzvanými leninovci, ale oproti stalinistické mašinérii vedle neměli šanci. Postupně nakonec všichni dokroužili zpátky k sociálně demokratickým stranám, většinou to byla ČSSD.
Staří známí
KSČ nejdřív odsuzovala to, jak se vláda a Hrad staví k otázce Sudet, ale pak dostali komunisté pokyn z Moskvy, že ve skutečnosti byli vždycky proti sudetským Němcům, a strana otočila. Takhle to vlastně bylo celá třicátá léta. Jak už bylo řečeno, v říjnu 1938 nacisté KSČ zrušili, a zatímco západní odboj se rozbíhal na plné obrátky, čeští komunisté prostě jenom čekali, dokud nedostanou příkaz z Moskvy, aby se do operací zapojili také. Ne, že by k tomu neměli své vlastní důvody, za druhé světové zemřelo rukama nacistů nějakých třicet tisíc českých komunistů.
Po válce se s ještě intenzivnější sovětskou podporou drali komunisté zpátky k moci až, jak všichni víme, se jim to v únoru 1948 konečně podařilo. Další Vítězný únor Klementa Gottwalda… který mimochodem strávil většinu života tím, že předstíral bůhvíjak nemá ke Stalinovi blízko, přestože ho generalissimus považoval jen za středoevropského poskoka.
Odhaduje se, že za těch čtyřicet let komunisté z politických důvodů popravili dvě stě padesát lidí, osm tisíc politických vězňů zemřelo v base a přes čtyři sta lidí bylo zastřeleno při přechodu hranic. To jsou oficiální čísla… Ale kolik pohraničníků se zastřelilo v temných lesích navzájem, kolik lidí zemřelo na následky politického věznění doma, kolik lidí spáchalo sebevraždu kvůli neustálému tlaku, co ta stovka mrtvých a pět set raněných za těch pár měsíců v roce 1968?