Krajina ve stínu je nový český historický film, v němž se režisér Bohdan Sláma pustil do nesnadné látky - rozhodl se zachytit válečný a poválečný život na venkově v československém pohraničí. Za inspiraci mu posloužilo několik skutečných příběhů z tzv. divokého odsunu, nejvíce pak událost, která vešla ve známost jako Tušťský masakr.
Krajina ve stínu pomsty
Nový film Bohdana Slámy Krajina ve stínu byl dlouho vyhlížen, neboť český tvůrce hned na začátku oznámil, že chce točit o jednom z nejrozporuplněji vnímaných a dodnes diskutovaných období naší historie - o poválečném odsunu německého obyvatelstva z československého pohraničí. Zejména tzv. divoký odsun, kdy se Češi v zápalu pomsty toužili vybít mnohdy i na lidech, kteří s nacismem neměli vůbec nic společného, je vnímán jako velká černá bradavice na tváři dějin naší země. A my pořád nějak ne a ne nechat si ji vypálit. Sláma nás k tomu novým počinem zkusí donutit.
A aby byl opravdu autentický, rozhodl se režisér nechat se inspirovat skutečnou historickou událostí, která vešla ve známost jako Tušťský masakr. Mluvil přímo s rodáky z vesnice Tušť, kde se během války i po ní odehrála řada brutálních příkoří. "Moje matka mi vyprávěla, že když jsme šli, já v kočárku a moje dvě sestry, byli jsme vzadu, kde s námi byla i matka jedné z popravených. Šla s námi vzadu a pořád se otáčela a čekala, jestli její dcera půjde s námi. Nesla kufřík a kabelku. Protože šla pomalu, jeden z partyzánů, kteří s námi šli, si myslel, že je kufr těžký, tak jí kufr vzal a hodil ho do příkopu. Ona už pak šla jen s tou kabelkou, a když jsme přicházeli na hranice, přijel člověk, který už obsadil její chalupu a asi tam něco hledal, přijel zadýchaný a kabelku jí vyrval z ruky. Těsně před hranicemi. Nevíme, o co mu šlo, a co hledal," vypráví Ferdinand Korbel, jehož rodiče jsou v podstatě ústředním párem Slámova filmu. Tam se ale jmenují Veberovi a hrají je Magdalena Borová a Stanislav Majer.
14 mrtvých v jámě
Tušť byla na rozdíl od jiných vesnic československého pohraničí jednou věcí specifická. Původně se totiž jmenovala Schwarzbach a patřila dlouhá staletí pod Dolní Rakousy. Československu připadla s částí území nazývanou Vitorazsko až v roce 1920. Zatímco ale Rakousko zdejší neúrodnou půdu kompenzovalo dotacemi, Československo nikoliv. Zdejší obyvatelé navíc nevěděli, čí jsou - národnostně Rakušané, doma mluvící česky, ale knihy čtoucí v němčině. Okolní obce a především úředníci se navíc na zdejší dívali jako na vyvrhele. To všechno vyústilo v obrovské zklamání starousedlíků z celého toho přesunu pod ČSR, a proto se část z nich ve 30. letech, těch před válkou, přihlásila k německému občanství.
To bylo ale vše. Během války nehrálo roli, kdo je Čech, a kdo Němec. Všichni tam byli prostě sousedé. Drželi spolu. Za války nepřišlo z Tušťě na gestapo jediné udání, dokonce ani anonymní. Jenže pak přišel rok 1945 a všechno se změnilo. Davová psychóza posedla Čechoslováky i navrátilce z koncentračních táborů a lágrů, kteří toužili po pomstě. A když už ji nemohli provést přímo na vojákovi wehrmachtu nebo důstojníkovi SS, stačilo cokoliv německé.
V Tušti byli strůjci tragického vyvrcholení nešťastné situace tři muži. Václav Maxa, Vladimír Hobza a František Říha. Ten první se 10. května 1945 vrátil z Terezína, kde strávil 3 roky kvůli židovskému původu manželky (ta i se zbytkem své rodiny zemřela v jiném koncentračním táboře během války) a kvůli členství v předválečné KSČ. Nyní dostal do rukou obrovskou moc a revolučním gardám v okolí přikázal pozatýkat Němce, jejich příbuzné i Čechy, kteří se hlásili k německému občanství. Ten druhý velel partyzánům a se svými kumpány divoce řádil všude možně po Vitorazsku. Likvidoval vše německé. Ten třetí za války skončil v Mauthausenu za výtržnost, sám se ale stylizoval do role politického vězně a dostal na starost partu RG.
Maxa nejprve nechal 16 Němců odvléct do sklepa místní školy, kde byli několik dní drženi s minimem vody, bez jídla. Posléze na povel Hobzy zřídil lidový soud, nicméně sousedům se příliš nechtělo vynášet rozsduky nad lidmi, se kterými ještě nedávno seděli u piva. Navíc se ničím neprovinili. Neexistují důkazy o tom, že by mezi souzenými byli aktivní nacisté. Hysterický Maxa to vyřešil tím, že začal řvát, že kdo bude Němce bránit, půdje s nimi. Kam?
K předem vykopané jámě nedaleko za obcí, kterou vyhloubili mladí poskoci z řad RG v domnění, že tam budou střílet koně. To ale nebyla pravda. Čtrnáct k smrti odsouzených Němců dávkami olova odpravil sám František Říha a jen poslední oběť, slečnu Vlčkovou, nechal popravit členy Hobzovy hordy, aby vina za vraždu nepadla na jedince. Příbuzní popravených byli spolu s ostatními, kdo měli "něco" s Němci jen s vozíky a kufry vyhnáni z vesnice přes hranice do Rakouska. Rakouské vesnice v pohraničí ale byly plné, a tak tam vyhnanci několik měsíců přežívali ve stanech a pod plachtami, uprostřed lesa, v zimě, jak se jen dalo. Poté československé úřady otočili a vydaly výzvu, aby se uprchlíci vrátili do Tušťě. Tam našli své domy vyrabované, zničené, nebo naopak obydlené někým cizím. Místní je nikdy znovu nepřijal a ani oni se tam necítili dobře. S cejchem "zrádců národa" žili do smrti, anebo dokud se neodstěhovali.
A Maxa, Hobza a Říha? Říha byl po roce 1948 zaměstnancem ministerstva vnitra a asi nepřekvapí, že pracoval pro STB. Hobza byl na podzim 1945 povýšen do hodnosti brigádního generála, kvůli alkoholismu, dluhům a nezodpovědnosti byl ale z armády propuštěn. S důchodem ve výši 80 tisíc korun ročně. Jediný Maxa svého pomstychtivého konání litoval a prý ho stíhaly výčitky tak dlouho, až ho roku 1948 dohnaly k sebevraždě. Možná to ale souvisí také s tím, že jeho "poválečné zásluhy" byly nastupujícímu režimu trnem v oku - s Němci to bylo vyřízené a bylo třeba to celé někam uklidit. Proto už se jim, ač zapálený komunista, Maxa nehodil a vlastně nic jiného v životě neměl. Jen tu vinu za životy 14 nevinných lidí.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
