Michal David dnes platí za symbol normalizační zábavy. O týpkovi s uječeným hlasem, mrkváči a klávesami zavěšenými kolem krku si můžete myslet svoje – a za jeho politickou činnost a názory si asi také myslíte svoje – faktem ale je, že „kolotočář z konzervy“ umí napsat hit, který přežije několik desítek let. A to nemůže říct jen tak někdo.
Michal David, jazzman...
Michal David má řadu nálepek, které nejdou sundat vůbec ničím. Tvář normalizační zábavy, autor Discopříběhu, zpěvák s vysokým hlasem, člověk, který navždy poskvrnil závěsné klávesy jako hudební nástroj... Synek kolotočářů je ale skvělý jazzman. Ostatně, studoval konzervatoř, a nedá se mu upřít, že dokáže napsat takovou popovou hitovku, ač sebevíc vlezlou a otravnou, že vydrží i několik desítek let. Talent v sobě původním jménem Vladimír Štancl rozhodně má. Jak se rozhodl s ním naložit, to už je věc druhá.
Když bylo malému Štanclovi, mimochodem příbuznému klanu Kočkových, šest let, jeho rodiče – matka Edita, mimka, a otec Vladimír – se rozvedli. A to změnilo vše. Zatímco otec se s Vladimírovou sestrou odstěhoval do Švýcarska, máma dostala angažmá v Itálii. Byl to ale rok 1966, takže malého Vláďu s ní nepustili, a ona ho musela dočasně nechat v dětském domově. Musela tam chvíli pracovat a stálo ji to mnoho vysvětlování, aby si pak mohla na poslední dva roky zahraničního pobytu vzít synka k sobě. Že to vyšlo, to určilo celý další Vladimírův život. Právě mezi bodrými Italy objevil krásu tanečního popu, diskotéky a okázalé zábavy. Především ale krásu hudby, které se po návratu do Česka věnoval víc a víc. Miloval jazz a nakonec se díky němu dostal na konzervatoř. Věnoval se tam skladbě a hře na klavír, ale osud ho svedl dohromady s Františkem Janečkem. Vladimír Štancl v ten moment nasadil džísku se zvednutým límcem, změnil si jméno na Michala Davida a definitivně propadl pop music. Kvůli profesionálnímu hraní navíc neměl čas na školu, takže ho z ní nakonec vyhodili, a tím se životní cesta hudební hvězdy definitivně potvrdila.
...A Michal David – Komediant
Michal David zejména v devadesátých letech musel spolu s dalšími normalizačními umělci odejít trochu do ústraní, protože nebyl zrovna nejoblíbenější postavou kulturní scény. I vzhledem k tomu, že složil Poupata – píseň napsanou speciálně pro Spartakiádu, navíc tu úplně poslední na našem území – a strana si ho hýčkala, platil David po sametu za hlavní tvář a propagátora pokleslé zábavy, kterou nám komunisté cpali do hlav. Ale jak to bývá, nebylo to zas tak jednoznačné.
Jako každý populární člověk byl David od roku 1984 v hledáčku StB. Jeho spis nesl krycí název Komediant a stálo v něm, že ač je členem komunistické strany, v soukromí se negativně vyjadřuje o politice KSČ a je nekritickým obdivovatelem západního způsobu života. U Davida měli vyšetřovatelé navíc poznamenáno, že má otce ve Švýcarsku, což jen dvakrát podtrhli, když Štancl sr. poslal synovi do Československa zánovní mercedes. Zpěvák ale před několika lety v rozhovoru s MF Dnes vzpomínal třeba i na to, že ho jako malého vyhodili z pionýra, protože zlobil, když „ho nebavilo jak troubu stát v červeném šátečku, a tak holčičce v řadě před ním na šátek namaloval dámské přirození“.
Největším problémem a důvodem, proč spis vůbec vznikl, bylo ale to, že se v Davidově pražském bytě pořádaly divoké večírky. Na nich měl zpěvák údajně nezletilým podávat alkohol a šířit drogy. Po zásahu tehdejšího náčelníka OS-SNB na Praze 4, jistého soudruha Marka, který kompro na Davida zabavil, bylo vyšetřování ukončeno. Hlavním důvodem bylo ale zřejmě to, že těchto mejdanů se účastnila i dcera Josefa Korčáka, předsedy tehdejší československé vlády. Mladého zpěváka náctileté dívky prostě zbožňovaly. A tyto náctileté dívky měly rodiče mnohdy na významných postech. To si David uměl uvědomit a rychle si spočítal, co jak dělat a o čem zpívat, aby si výhodnou pozici udržel. Měl se dobře a nemusel se přitom moc „ušpinit“. Je známá věc, že se účastnil večírků StB, ale jako přímý spolupracovník vedený nebyl a sám se dušuje, že svědomí má čisté. Působí to tak, že David byl prostě a jednoduše pragmatik.
Žádná z jeho nejslavnějších písniček přece není vyloženě budovatelská, tedy samozřejmě až na Poupata. Jsou to songy o lásce, přátelství, mejdanech, mládí a užívání si života – to jsou standardní popová témata, o kterých zpívají i dnešní umělci. A podle jeho vlastních slov musel David s každou novou písničkou před schvalovací komisi cenzorů úplně stejně jako jeho kolegové z branže. Ale možná, že právě jeho jednoduché a líbivé písničky způsobily, že později upadl v nemilost u té části národa, která aktivně bojovala za skončení totality. Když skládáte a píšete písničky, v nichž není nic – žádné tajné poselství, skrytý vzdor nebo alespoň pečlivě zakódovaný nesouhlasný komentář – působí to, že dáváte tichý souhlas něčemu, s čím byste souhlasit neměli. A pokud se navíc v tom „něčem“ máte vlastně sami dobře a dokážete z toho profitovat, i když třeba jen do té míry, že vám dají estébáci pokoj, rozvášněnému revolučnímu davu se to prostě špatně vysvětluje.
Michal David je ale i navzdory propadu popularity aktivní dodnes, i když už se hezkou řádku let věnuje spíše tvorbě muzikálů. Udělal tak opět to nejlogičtější – našel si specifické publikum, které ho bude vždy milovat, a je v tom spokojený. Nebýt jeho aktivní podpory Miloše Zemana a převzetí státního vyznamenání z jeho rukou, většina z nás by se kvůli dnes čerstvě třiašedesátiletému zpěvákovi už nejspíš dávno nevzrušovala.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
