Naděje je stjným dílem skvělá, jako strašná lidská vlastnost, ale bez ní bychom nepřežili. Obrazně i doslova. To se snaží říct dánská režisérka Maria Sodahl ve svém novém filmu, rovněž nazvaným Naděje, který vychází z jejích vlastních zkušeností s rakovinou. Ústřední postavou je choreografka, která zjistí, že má jen tři měsíce života.
Naděje je vždycky
Anja (Andrea Bræin Hovig) a Tomas (Stellan Skarsgård) představují pár, jakých známe mnoho. Oba jsou ve středním věku, v plné síle, pevně spojeni dětmi a rodinou. Z jejich romantické lásky už po letech soužití mnoho nezbylo, žijí spíše vedle sebe než spolu a většinu energie dávají do své práce. Tomasův přístup už dokonce hraničí s workoholismem. Anja jako divadelní režisérka právě zažívá triumf díky premiéře nejnovějšího představení, když jí lékaři oznámí, že má fatální neléčitelný nádor a před sebou pouhé tři měsíce života. Do Vánoc zbývá jeden den, dětem nic říct nechce a jediný, o koho se Anja může opřít je Tomas. Anja se rozhodne být silná a bojovat. Může smrtící diagnóza dát jejich rozbitý vztah znovu dohromady nebo už mezi nimi opravdu nic nezbylo? I ve chvíli, kdy jsou vaše šance minimální, naděje vždycky existuje.
Jakkoliv otřepaný a mnohokrát viděný se může zdát námět "Panebože, brzo umřu, co teď?", Sodahl se podařilo najít sympatický a příjemně autentický úhel pohledu, díky čemuž Naděje za vidění rozhodně stojí. Ačkoliv samozřejmě zkoumá pocity hlavní hrdinky, její bolesti, strach, výbuchy vzteku, reakci na silné dávky léků, snaží se do hry zapojit i pocity jejího partnera. A ostatně, právě umírající vztah Anjy a Tomase je více hlavním tématem snímku než přímo rakovina.
Ačkoliv se Naděje odehrává o Vánocích, v kruhu rodiny a přátel, filmařka se přílišné patetičnosti vyhýbá tím, že pracuje se sarkasmem, možná spíš až s cynismem. S tím Anja přistupuje ke snaze Tomase ještě zachránit, co se dá. Hlavní hrdinka každé hezké gesto svého muže zpochybňuje a je otázkou, zda to dělá proto, že je ovlivněna léky, skutečně je taková, nebo si jen hrůzu, kterou prochází, vybíjí na tom nejbližším člověku. I ve chvíli, kdy jí "zvoní hrana", zůstává veskrze pragmatická. Odolává emocím, jak jen to jde, je odhodlaná zachránit se sama, myslí především na své děti. Do toho vedle ní tápe bezmocný muž, který ji stále miluje a jen neví, co si má počít.
Snímek Marie Sodahl zpracovává stokrát viděné téma s lidskostí a autentičností. Dokáže dojmout, ale ne tolik, aby to vyznělo příliš vypočítavě. Skončí přesně ve chvíli, kdy skončit má, přesto se stopáž 126 minut může zdát poněkud dlouhá. Jedná se ale o velmi vydařené vztahové drama. V českých kinech jej můžete vidět od 24. září.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
