Varšavská smlouva byla vojenským paktem zemí východního bloku, který byl odpovědí na vojenskou iniciativu západního světa. Před 65 lety připojilo ke smlouvě svůj podpis osm zemí, včetně Československa. Tato dohoda s oficiálním názvem „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“ nabyla nového rozměru v roce 1968, kdy nás přijely členské armády „zachránit“ před nebezpečím demokracie.
Východ proti Západu
Varšavskou smlouvu stvrdilo 14. května roku 1955 osm podpisů osmi předsedů vlád. Mehmet Shehu z Albánie, Vālko Červenkov z Bulharska, Viliam Široký za Československo, András Hegedūs z Maďarska, Otto Grotewohl za NDR, polský premiér Józes Cyrankiewicz, rumunský předseda Gheorghe Gheorghiu-Dej a za sovětský svaz připojil podpis Nikolaj Alexandrovič Bulganin. Podepsána byla ve Varšavě, proto je známá pod obecným názvem „Varšavská smlouva“, oficiální název však zní „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“ – z dnešního pohledu opravdu nešlo zvolit ironičtější název.
Varšavská smlouva měla deset let po skončení druhé světové války vytvořit jakousi protiváhu Severoatlantické aliance (NATO), která vznikla v roce 1949. Hlavní příčinnou jejího vzniku však bylo zřízení Západoevropské unie, konkrétně pak ratifikace Pařížské dohody, na jejímž základě vstoupila Spolková republika Německo do Severoatlantické aliance. Prostřednictvím Varšavské smlouvy získal Sovětský svaz mnohem silnější pozici vůči členským zemím, které se zároveň podpisem smlouvy vojensky integrovaly ještě hlouběji do útrob socialistického giganta z východu.
Kolektivní bezpečnost po sovětsku
Od 14. května roku 1955 tedy armády států, které smlouvu podepsaly, spadaly pod sovětské velení. Smlouva navíc legitimizovala pobyt sovětských vojsk na území členských států, což z dnešní perspektivy působí jako absolutní narušení svrchovanosti daných států – tehdy se však jednalo jen o ochranu socialismu ve prospěch blahobytu socialistických republik. Ačkoliv nejvyšším politickým orgánem byl oficiálně Politický poradní výbor, který se skládal z nejvýše postavených stranických představitelů jednotlivých členských států, v praxi stála na vrcholu (podobně jako u všeho ostatního) garnitura Komunistické strany Sovětského svazu. Velení sídlilo pochopitelně v Moskvě a skládalo se (taktéž pochopitelně) pouze ze sovětských vojenských představitelů. Představitelé ozbrojených sil členských zemí fungovali pouze jako podřízení důstojníci. Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli nejvyšší maršálové Sovětského svazu. Andrej Antonovič Grečko, Ivan Ignaťjevič Jakubovskij, Nikolaj Vasiljevič Ogarkov, Viktor Georgijevič Kulikov a v letech 1955 až 1960 také Ivan Stěpanovič Koněv, jehož jménu je v současnosti věnována na českém území velká pozornost.
Strategie Varšavské smlouvy stála na podobném principu jako NATO – opírala se o takzvanou kolektivní bezpečnost. V případě napadení dané členské země by ji ostatní armády přišly na pomoc. V realitě se však projevila Varšavská smlouva jako pouhý nástroj, který sevřel členské státy do pomyslných „pout“ – uvolnění striktního socialistického myšlení a oddálení se od ideologie marxismu-leninismu nepřipadalo v úvahu. Ačkoli se mělo jednat o obranný vojenský pakt, podobně jako tomu je u NATO, v operačních plánech Varšavské smlouvy, které se dochovaly, počítal generální štáb sovětských ozbrojených sil s likvidací útoku Severoatlantické aliance a následným rychlým obsazením celé západní Evropy v řádech týdnů.
Na věčné časy? Naštěstí ne
Smlouva byla zúčastněnými státy uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro ty státy, které ji rok před uplynutím „dvacetileté lhůty“ nevypoví. V roce 1962 přestala prokazovat aktivní členství například Albánie, která na protest proti invazi do Československa 13. září roku 1968 Varšavskou smlouvu vypověděla. Zmíněná invaze na naše území, jež se odehrála 21. srpna roku 1968, byla totiž ve skutečnosti jedinou společnou vojenskou operací všech členů Varšavské smlouvy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy se neúčastnila pouze Albánie a Rumunsko, které operaci odsoudilo. K uvolnění a přísunu svobody v Československu tedy po Pražském jaru nedošlo, naopak se okovy ještě utáhly. Invaze pěti armád na československé území byla příkladem oné avizované „vzájemné pomoci“, bez které bychom se "neobešli." Varšavská smlouva se v podstatě minula účinkem, v realitě totiž zasahovala pouze proti vlastním členům. Příkladem mohou být nepokoje v Maďarsku, jejichž prostřednictvím odpůrci režimu volali po demokratizaci maďarské společnosti. Protesty však byly zažehnány vojenskou silou Varšavské smlouvy. Stejně tak tomu bylo například v Poznani roku 1956 či v Polsku v prosinci roku 1981.
Začátek ve Varšavě, konec v Praze
Varšavská smlouva byla po předem stanovených dvaceti letech trvání v květnu roku 1985 prodloužena o dalších dvacet let. Vzhledem k rozpadu Sovětského svazu ale pozbyla smyslu a byla rozpuštěna. O rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy se rozhodlo 25. února roku 1991 v Budapešti. Následoval návrh z československé dílny na definitivní ukončení platnosti dohody, ten byl následně členskými státy přijat a podepsán zástupci členských zemí 1. července roku 1991 – symbolicky v Praze. Varšavská smlouva byla obranným vojenským paktem jen naoko, ve skutečnosti se jednalo o nástroj k udržení socialistických republik v sovětském kabátě. Když v roce 1968 došlo na našem území k částečnému uvolnění totalitního režimu a nesvobody, armády Varšavské smlouvy nám pod záštitou Sovětského svazu „naštěstí“ přispěchaly na pomoc a na dalších 20 let nás zavřely do politické i morální izolace. Děkujeme, ale už nikdy více.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
