Je tomu přesně 34 let, kdy došlo na Národní třídě v Praze ke krvavému potlačení studentské demonstrace. Právě masakr na Národní třídě byl onou poslední kapkou do pomyslného džbánu, pohár ten den přetekl. Začala sametová revoluce, na jejímž konci byl pád nenáviděného komunistického režimu.

Jan Bubeník byl přímý účastník demonstrace a následně i jednou z tváří revoluce. Veřejnost ho má v paměti jako jednoho ze studentských vůdců a posléze také jako poslance Federálního shromáždění. Rozruch kolem sebe způsobil i v roce 2001, když byl společně s Ivanem Pilipem, dnes také již bývalým politikem, zatčený na Kubě. V současnosti již politika není jeho pracovní náplní, stojí v čele headhuntingové společnosti Bubenik Partners, která vyhledává pro firmy vhodné kandidáty na špičkové manažerské pozice. To však neznamená, že by ho společenské a politické dění přestalo zajímat. Aktivně se ale již do politiky zapojit nechce. Jeho současná profese ho baví a naplňuje a svoji pozornost chce upírat hlavně na své děti, jak mimo jiné řekl v následujícím rozhovoru.

Energie naděje

Ve kterém ročníku medicíny jste tenkrát byl?

Byl jsem ve čtvrtém ročníku fakulty dětského lékařství v Motole.

Co jste dělal 17. 11. 1989? Pamatujete si ten den? Nemyslím jen samotnou demonstraci?

To, co mi opravdu zůstane v paměti nadosmrti je ten Albertov, protože tam člověk přišel a nevěděl, co má čekat. Nevědělo se, kolik lidí tam přijde, jak se to vůbec vyvine. Byl jsem překvapený ohnivým a bojovným projevem Martina Klímy. Byl tam akademik Katětov, který přežil v roce 1939 německou šťáru na kolejích, a kterého následně odvekli do koncentráku. Pro mě bylo překvapivé, jak otevřeně tam lidi mluvili. Do dneška si pamatuji naše nervózní pohledy, kterými jsme si vzájemně dodávali odvahu neklopit hlavu. My jsme samozřejmě kolem sebe viděli pány v dlouhých kabátech s kamerami, kteří si nás natáčeli a dokumentovali tak, kdo tam je a jak se chová. Přirozený instinkt tenkrát byl moc nevyčnívat a tohle bylo čím dál intenzivnější. Lidé přicházeli, začaly se skandovat odvážná hesla jako „svobodné volby,“ „svobodný tisk“. Ta hesla nám dnes připadají běžná, triviální, ale tenkrát tomu tak nebylo. Začala tam rezonovat energie, lidi najednou nebyli sami. Nazval bych to „energií naděje“.

Potom si pamatuji, jak jsme se vydali směrem na Vyšehrad a po celou dobu pochodu se k nám přidávali další lidi. Atmosféra, která vládla cestou na Národní, byla nezapomenutelná. Na Národní třídě jsem měl poprvé opravdu strach o svůj život. Takový ten, že kdyby člověk mohl, tak uteče po hlavách ostatních. Člověka ovládl vyloženě instinkt přežití. Já jsem sice vysoký, ale najednou dav, aniž bych udělal krok, se mnou smýkl o dva metry doleva, doprava. Byl jsem tam ještě se svým spolubydlícím z kroužku, s Borisem z Bratislavy a jeho přítelkyní Dankou, která nám byla skoro jen do pasu. Oba jsme se snažili jí pomoc, protože měla plíce tam, kde my kyčle a tlak lidí byl opravdu obrovský. Tohle jsou asi ty nejzásadnější zážitky ze 17. listopadu 89. Průběh celého dne si detailně vážně už nepamatuji.

mohlo by vás zajímat

Rozhovor s dítětem disentu Martinem Bendou: Mohl být filmovou hvězdou, ale komunisté mu to zmařili

Ještě něco mi ale utkvělo v paměti – můj táta dělal na dráze, protože z původního zaměstnání byl vyhozený, takže jsem si ten den vyzvedl na nádraží čisté prádlo, a to jsem měl v ruksaku na zádech, což mně pak posloužilo vlastně trochu jako taková ochrana.

Vnímal jste již dříve, že je šance na onen „bod zlomu“, ke kterému nakonec v listopadu 1989 skutečně došlo, nebo jste byl oněmi revolučními událostmi a jejich následky vlastně překvapený?

Teď už nedokážu úplně říct, s jakou mírou intenzity jsem to celé vnímal, protože jsem samozřejmě věděl, co se tehdy dělo na maďarsko-rakouské hranici. Čtvrťák jsme začali navíc stáží na interně v Nemocnici pod Petřínem a jezdili jsme do ní z koleje Kajetánka, takže jsme nemohli minout vlnu východních Němců s trabanty a warburgy, kteří se už nevešli do zahrady tehdy západoněmeckého velvyslanectví. Jako medici jsme organizovali například i to, že zbytky čaje a polévek, co nesnědli pacienti, jsme ohřáli a těm lidem jsme je rozdávali. Byli zmrzlí, seděli tam za tou zdí. Dokonce jsme i nějaký warburg nebo trabant, už si přesně nepamatuji, co to bylo, schovávali u jednoho pražského spolužáka v garáži, aby jim to STASI nesebrala. Měli si pro něj přijet jejich východoněmečtí příbuzní, kteří zůstali doma a na to auto čekali snad dvacet let. Pamatuji si také, že když ti lidé nakonec skutečně vlakem do Západního Německa odjeli, tak jsem si říkal, že se něco děje. Myslím ale, že jsem neměl odvahu připustit si naději, že by to mohlo nějakým způsobem rupnout i u nás, protože jsem do té doby nic jiného neznal.

Máma se o mě bála, táta byl pyšný

Vždycky jste se zajímal o dění kolem sebe? Veřejnosti jsou známé disidentské rodiny, z jakého prostředí pocházíte vlastně vy? Byl někdo konkrétní, kdo vás ovlivnil, kdo vás k politice přivedl?

Určitě na mě měla v tomto směru zásadní, formující vliv moje rodina. K politice a jejímu vnímání, jak říkáte, mě přivedl můj děda z máminy strany, což byl původně finanční právník, který byl za první republiky šéfem finančního úřadu. Mnohokrát ho stěhovali, aby se neskamarádil v tom daném městě s daňovými poplatníky. Byl takový disciplinovaný, prvorepublikový džentlmen, který měl velký smysl pro humor a uměl skvěle vyprávět. S ním jsem chodil na houby, koukali jsme spolu na sporty, hráli jsme karty a já ho fascinovaně poslouchal. Děda byl třeba šéfem finanční správy v Jablonci, než ho zabrali Němci, čili zažil odsun. Následně ho tam vrátili. Děda byl přesvědčený sociální demokrat, a když tam přijeli revoluční gardy „lumpen proletariátu“, tak to byl on, kdo nakládal s majetkem těch, kteří byli odsunutí. Dostal se ale s bolševiky do konfliktu v momentu, když si chtěli zabírat jednotlivé vily a on jim řekl, že nikoliv, že tam bude například škola. Navíc aktivně vystupoval proti spojení sociálních demokratů s komunisty. Takže v době, kdy se komunisté dostali k moci, tak dědu poslali do dolů. Měl štěstí, že to nebyly v jeho případě doly uranové, ale OKD na Ostravsku. A to byl první člověk z naší rodiny, který kvůli svým postojům nemohl pracovat ve svém oboru. Přitom on byl takový středový liberální levičák, věřil v solidaritu. Tak ten mě hodně ovlivnil.

Ještě bližší byl táta, který byl nejstarší z devíti sourozenců. Jeho tatínek přežil nálet v Hamburku při nucených pracích a pak už to s jeho duševním zdravím nebylo po návratu moc dobré. Ke konci války jim přestaly chodit peníze, potravinové lístky, takže můj táta zažil i materiální nouzi, kdy nebylo co jíst. Jako nejstarší syn hodně mamince, mé babičce, pomáhal a nakonec vystudoval v Praze Institut tělovýchovy a sportu.

Rodiče se potkali jako naši špičkoví juniorští atleti. Oba byli původně učitelé tělocviku, táta posléze působil na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, ale protože nesouhlasil s vyhozením dobrých kantorů v rámci tehdejších čistek, tak ho vyhodili také. Načež dělal posunovače na dráze a nějací známí mu posléze sehnali kancelářskou práci.

Táta a děda byli v mém blízkém okolí ti, kteří kvůli svému přesvědčení nemohli dělat svoji profesi. Nebyli žádní velcí disidenti, jenom nechtěli dělat kompromisy za čáru svého svědomí. Mělo to své následky – starší brácha se nedostal ani na střední školu a musel jezdit z Ústí nad Labem na učiliště do Děčína. Já jsem se chtěl naučit psát na stroji a účetnictví, ale protože na ekonomce táta chvíli učil, než ho vyhodili a on se pak s tamějším ředitelem soudil, a dokonce soudní spor za šikanu i vyhrál, tak mě samozřejmě nepřijali. Nakonec jsem jezdil přes celé město na gympl.

Bavili jsme se jak s dědou, tak s tátou, co je pravda a co lež. Táta vždycky poslouchal Svobodnou Evropu a zvlášť když chodil do fotokomory v paneláku v Ústí nad Labem, kde jsme vyrůstali, tak to velké rádio, co měl, bylo slyšet po celém domě. Máma se vždycky děsila, co bude dál. Táta se ale vždycky snažil informace mít a bavit se s námi otevřeně. U nás doma nebylo nic tabu – od tělesné nahoty, přes politiku, prostě se s námi od malička bavili jako s dospělými.

mohlo by vás zajímat

Sametová revoluce nezačala v Praze, ale v Teplicích: Unikátní sérii dobových fotografií zachycuje kniha Inverze 89

Máma se o mě bála i o sametové revoluci, kdy když jsem poprvé volal domů, tak hned poznala, že jsem na té Národní byl. Sice jsem ji ujistil, že jsem v pořádku, ale moc to nepomohlo. „Okamžitě přijeď domů, ty jsi blbej jako táta,“ byla její tehdejší reakce. Tak jsem jí vysvětlil, že to nepůjde, ona povolala ke sluchátku tátu, který reagoval: „Kdybys tady byl, tak bych ti dal facku, ale jsem na tebe strašně pyšnej.“

Máte děti, vedete je k tomu, aby se zajímaly o to, co se děje kolem nich? Rozebíráte s nimi – myslím tedy spíš ty starší, co a proč se tenkrát dělo?

S těmi staršími jsme chodili i s jejich matkou na Národní a povídali jim o tom tak, jak to byli schopní ve svém věku vnímat. Ale nyní i s těmi mladšími se o tom bavíme. Zatím jsou tedy ještě malí, ale nesnažím se je před tím schovávat. Když se ptají, co to znamená nebo proč třeba před lety, když bylo od revoluce třicet let, jsem byl v televizi a o čem jsem tam mluvil, tak se jim na jejich otázky snažím jednoduše odpovědět. Nekomplikovat nic cizími slovy, ale mluvit s nimi. Myslím si, že je to důležité.

Politika? Ne!

Po revoluci jste byl poslancem tehdejší Sněmovny lidu ve Federálním shromáždění. Vaše politická kariéra byla ale krátká. V minulosti jste se nechal slyšet, že rozhodně nelitujete toho, že se politice aktivně dál nevěnujete. Přesto, když vidíte současné dění ve společnosti, nepřehodnotil jste svůj názor?

Ne. Mým menším dětem je nyní osm a pět, takže to je pro mne nyní priorita – být s nimi. Těm starším je sedmnáct a patnáct, takže ti zase za chvíli vylétnou do světa. Matilda příští rok maturuje a chce jít studovat do zahraničí. Matouš hraje baseball za reprezentaci a chtěl by ho jít hrát do Ameriky. O ně, co se týká té fyzické blízkosti, brzy přijdu. A tady já cítím, že nikdo jiný táta nebude a sobecky chci mít svoji pozornost upřenou na ně.

Dělám navíc práci, která mne baví a přijde mi jako smysluplná. Myslím si, že člověk nemusí být vždy součástí toho systému, aby systém mohl ovlivňovat.

Veřejnosti jste se zapsal do povědomí také díky svému zatčení na Kubě počátkem roku 2001. Společně s vámi byl kubánským komunistickým režimem zatčený i Ivan Pilip. Kdy jste cítil větší strach nebo řekněme obavy – tehdy na Kubě nebo na Národní třídě v roce 1989? A změnil pobyt v kubánském vězení nějak váš přístup k vnímání svobody?

O fyzický život jsem se víc asi bál na té Národní, protože tam to násilí bylo viditelné. Jak jsem vysoký, tak jsem viděl nad hlavy lidí a pendreky, které mlátily do jednoho místa, najednou nebyly bílé, ale červené. Viděl jsem tam, jak policajti mydlí demonstrující hlava nehlava. Tím, že člověk má přirozeně tendenci utíkat a ono to najednou nešlo, tak to přirozené, fyzické ohrožení jsem cítil víc tam.

Ve vězení na Kubě to bylo zase hodně dlouhé. Byli jsme tam asi 25 dnů. Ono to letí, to je strašné, jak je to dávno. Tahle zkušenost byla úplně jiná, bylo to dlouhodobé. Když jsem třeba říkal, že chci právníka nebo velvyslance, tak oni se smáli a ptali se mě, jestli si ještě pamatuji, jak to bylo za minulého režimu u nás, že oni si se mnou budou dělat, co chtějí. My už přijeli ze země, kde byla deset let demokracie a vláda práva. To déja vu bylo hodně silné. Najednou člověk viděl, jak si rychle zvykneme na ten luxus, že máme nějaká práva, jsou nějaké pravidla a jak rychle se o to dá přijít. Že to rozhodně není běžné, že to je opravdu výsada, kterou je potřeba bránit, pečovat o ni. Připadali jsme si absolutně bezbranní, netušili jsme, jestli vůbec u nás někdo ví, co se s námi děje. Prostě jsme měli pocit, že jsme zmizeli a nikdo není na naší straně. Byli jsme plně v jejich moci, a to v ten okamžik člověk vymete takové kouty své mysli, do kterých se normálně nepustí.

O svobodu se nebojím

Nemáte v současnosti pocit, že je naše svoboda, za kterou jste již coby student v listopadu 1989 bojoval, nyní ohrožena? Jak hodnotíte nedávnou situaci, kdy jsme kvůli covidu-19 byli všichni nějakým způsobem omezeni na volném pohybu, na který jsme byli zvyklí a v zásadě ho již brali jako samozřejmost?

Nebojím se, že bychom o svobodu přišli. Já svobodu vnímám tak, že jde ruku v ruce se zodpovědností. Moje svoboda končí tam, kde začíná ohrožovat práva a svobodu druhých.

mohlo by vás zajímat

Jiří Dienstbier ml.: Do politiky se narodil a byl jedním ze studentů, kteří dělali demonstraci, která odstartovala sametovou revoluci

Děkuji za rozhovor.