Operace Compass, která probíhala mezi 9. prosincem 1940 a 9. únorem 1941, je první velkou spojeneckou ofenzívou v severní Africe. Když italský vůdce Benito Mussolini viděl německé bleskové úspěchy v Evropě, začal pomýšlet na vlastní územní zisky na Balkáně a v severní Africe. Italská armáda v Libyi tak 9. září roku 1940 velice váhavě zaútočila na sousední britský Egypt, jehož strategický význam, zejména ve spojitosti se Suezským průplavem, si italské velení uvědomovalo. Během poměrně krátkého konfliktu na počátku druhé světové války se však Spojencům v čele s Brity podařilo efektivní protiofenzívou drtivě a velice rychle porazit italské síly a vyhnat je z klíčového Egypta.
Ukvapený a nenasytný italský vstup do války
Italské síly zahájily útok na Egypt již tři měsíce poté, co Itálie vstoupila do války po boku nacistického Německa. Zpočátku se Italům v severní Africe dařilo, a to i přesto v jaké se nacházeli situaci. Benito Mussolini byl na počátku druhé světové války ve složité situaci, neboť si byl vědom toho, že Itálie není ani zdaleka připravena na válku, armáda je slabá a s velkými a rozsáhlými operacemi by si neporadila.
Původně počítala italská garnitura v čele s Mussolinim s tím, že se Itálie nezapojí do bojových operací dříve než v roce 1943, ovšem poté, co byli svědky německých bleskových vítězství a rozsáhlých úspěchů v Evropě, se Mussolini rozhoupal ke změně názoru. Lze v tom spatřovat určitý kalkul a nenasytnost, italský vůdce se jednoduše bál, že by na jeho zemi v tomto tempu „nic nezbylo“.
Netrvalo dlouho a Itálie skutečně již 10. června roku 1940 vstoupila do války proti západním mocnostem, aktivně se zapojila do bitvy o Francii. Nutno však podotknout, že i v situaci, kdy byla Francie na pokraji porážky a německým silám nedokázala vzdorovat, italským armádám se nedařilo vůbec dobře.
Těsně před kapitulací Francie bojovalo proti italským třiceti divizím jen pouhých šest francouzských divizí – přesto se Italům nepodařilo přičíst si na svůj účet téměř žádné územní zisky. V tu dobu se ukázalo, jak slabá je italská armáda, ačkoli Mussoliniho propaganda do světa sebevědomě hlásala o síle italských armád. Italská intervence skončila zklamáním a ponížením Itálie.
Italská invaze do Egypta
Po neslavném italsko-francouzském soupeření se Mussoliniho pozornost přesunula na britská území mimo Evropu. Italové již před válkou disponovali několika koloniemi v Africe, zmínit lze například Libyi. Sousední Egypt byl ovládán Brity, a to i se strategicky klíčovým Suezským průplavem, jehož důležitost si uvědomovalo i italské velení.
Co se týče rozložení sil, Itálie disponovala v době svého vstupu do války v severní Africe obrovskou převahou. Tamějším britským jednotkám velel generál sir Archibald Wavell, jenž měl k dispozici přibližně 50 tisíc vojáků, a to ještě k tomu rozprostřených na rozsáhlém území. Přímo v Egyptě se pak po příjezdu menších posil dalo počítat s pouhými 36 tisíci vojáky, což bylo opravdu málo ve srovnání s Itálií, která zde mohla nasadit asi 250 tisíc mužů pod velením maršála Rodolfa Grazianiho. Mimo to měli k dispozici asi 1400 děl, 339 lehkých a 70 středních tanků, 8 500 nákladních automobilů a více než 300 letounů.
Pomalý postup Italů
Zlomový okamžik nastal počátkem srpna roku 1940, kdy Italové úspěšně vtrhli do Britského Somálska a po přemožení asi patnácti stovek nepřátelských vojáků kolonii obsadili. Mussolini se začal domnívat, že by podobně lehce mohl padnout i klíčový Egypt. Italská invaze z Libye začala 9. září téhož roku. Italové sice zaznamenali určité úspěchy, výkon to byl však nepřesvědčivý – morálka i výcvik armády byl mizerný, motorová vozidla byla poruchová a celkový postup armády pomalý.
Poté, co italské síly postoupily alespoň částečně do egyptského vnitrozemí, se musela armáda na nějakou dobu v podstatě úplně zastavit. Bylo potřeba hájit dobyté pozice a budovat nové silnice a vodovody, které by jim umožnily postoupit dále do Egypta. Celou situaci však ještě víc ztížila italská ofenzíva proti Řecku, které kladlo velice konzistentní a tvrdý odpor – o řeckém dílčím říjnovém vítězství se často hovoří jako o prvním spojeneckém pozemním vítězství druhé světové války. Řekové Italům vytrvale zatápěli, a to až do té míry, že italský útok v podstatě selhal a italská armáda nebyla schopna se situací hnout až do doby, kdy se připojilo nacistické Německo.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
