„Na sto procent to nebyli Češi,“ tvrdí někteří přední čeští vojenští historici. Tak že by to byli ufoni? (Jestli jsou tím myšleni tehdejší vrazi, nebo současní historici, je po nově objevených důkazech už jaksi jedno.) Byli to Češi.
Když se před třemi lety objevil filmový archivní materiál Jiřího Chmelíčka, který znázorňuje mimosoudní popravu německých civilistů z devátého května na pražské Bořislavce 1945, spustil Vojenský historický ústav ústy Eduarda Stehlíka vysvětlující kanonádu, že zabíjeli sovětští vojáci.
Jeden z největších odborníků na „válku po válce“ historik Tomáš Staněk (knihy Odsun Němců z Československa 1945-1947, Perzekuce 1945) byl v posuzování opatrnější: „Není dosud zjištěno, kdo zabíjel – zda Sověti nebo Revoluční gardy...“
snimek_obrazovky_2015-05-07_v_12.23.17.png
Sovětský voják z pražskou dívkou 9. května 1945 na pražské Bořislavce
Vedoucí Kabinetu dokumentace a historie VS ČR Aleš Kýr objevil nedávno dokument z policejního vyšetřování a pátrání po Jaroslavu Vlachovi z Rokycan, který byl spolu s místními Němci na Bořislavce také zabit. V protokolu z vyšetřování se píše: „Postřílení zajišťovaných osob bylo před biografem Bořislavka zaviněno nezjištěným důstojníkem v uniformě RA, tedy Rudé armády, který svým jednáním zavinil, že shromážděný dav náhodných chodců zajištěné osoby napadl a všechny postřílel...“
dokument_-_posledni_stranka.jpg
Poslední strana protokolu s bohužel nečitelným podpisem zpracovatele a razítkem podatelny Kriminální ústředny ministerstva vnitra s uvedením data 24.9.1947, kdy byl dokument doručen.
K exhumaci masového hrobu došlo tajně v létě 1945. Příbuzní profesora antických dějin na pražské německé Karlově univerzitě Willho Hüttla zastřeleného na Bořislavce (bydlel do sedmého května 1945 tři sta metrů od místa popravy) dostali urnu s jeho popelem na podzim 1945.
Po bestiálním vraždění nacistů v době pražského povstání (sám jsem se jim věnoval v reportáži Krvavé šeříky v pořadu Reportéři ČT 4.5. 2015) se dají psychologicky nálady davů – do nichž spadá vraždění na Bořislavce – pochopit, ale z „absolutního vyššího principu mravního“ – nikoliv omluvit. Tyto věci se děly i v prvních dnech míru v Paříži, v Kodani, v Oslu. Československo se liší tím, že „akty spravedlivé odplaty“ (kolem dvaceti tisíc mrtvých německých civilistů se) se odehrávaly ještě celé léto 1945 (v amerických zónách se tak nedělo).
Nikde v západní Evropě se na zvěrstvech nepodílela regulérní armáda. Československá armáda povraždila bez soudu v červnu 1945 osm set lidí v severočeských Postoloprtech. Jedná se o největší masovou vraždu mezi koncem druhé světové války a bosenskou Srebrenicí v roce 1995.
snimek_obrazovky_2015-05-07_v_12.32.50.png
... a o pár vteřin později byl střelou do zad ‚spravedlivě‘ ukončen jejich život.
Rozdíl mezi „spravedlivými odplatami“ na Západě a u nás je v tom, že tam se po několika měsících právní řád kultivoval, stejně tak sociální klima. Jenže u nás tomu bylo naopak. V kolektivním psychotickém šílenství touhy po novém ráji bez Němců (slovy komunistů: přerůstání národně demokratické revoluce v socialistickou) se už dávno před Únorem – s velkým souhlasem obyvatel – přeměňuje německý fašistický národní socialismus v československý bolševizující národní socialismus (vláda Národní fronty bez pravice i opozice) se zákazem jakkoli kritizovat totalitní Sovětský svaz. Belzebub porodil ďábla. Pryč je představa o liberální parlamentní demokracii a o možné vyspělé občanské společnosti.
A zde již je zmiňovaný unikátní snímek Jiřího Chmelíčka, z něhož byly ‚otisknuty‘ výše zobrazené fotografie, pořízený na 8mm film před sedmdesáti lety na pražské Bořislavce.
Snímek zde uvádíme tak, jak byl původně natočen, tedy bez zvuku – jakýkoli umělý hudební či hlasový podkres by jej pouze emocionálně přikrášlil či naopak; zatímco takhle o tom budete moci v klidu přemýšlet – němý dokument, němá hrůza.
Více u o těchto událostech se dozvíte v tomto hodinovém dokumentu:
Plus o jiných a velmi podobných událostech v raně poválečném Československu v tomto dokumentu ČT – Řekni, kde ti mrtví jsou.
A na související video s výše zmíněným historikem Tomášem Staňkem o tom, kterak již před pěti lety pátral po pachatelích masakru na Bořislavce, se podívejte ZDE.
Kolektivní vina je sice nesmyslný a navíc snadno zneužitelný koncept vyrovnávání se s minulostí, ale na druhou stranu pokud si budeme zakrývat oči a tvrdit, že vše bylo tehdy z naší strany v pořádku, pak se nikdy nemůžeme považovat za součást Západu. A proto stále nejsme Západ, i když se za něj považujeme.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
