Samozřejmě, že to s tím útokem na brány pražského Výstaviště není zas tak horké, jako to ostatně nebývá většinou s ničím, co se nadšeně vyvolává z nabasovaných reproduktorů pouťových atrakcí.

Jak už jsme poslední dobou zvyklí, bude kromě tradičních atrakcí zhruba třetina čistě adrenalinových – a v takovém případě je úplně jedno, co si zaměstnanci provozovatele vymýšlejí za slovní originality, aby přilákali návštěvníky. Většinou stačí se na atrakci podívat třeba i z dálky, a člověk hned tuší, o čem bude řeč – o adrenalinovém rauši a třeba rozhoupaném žaludku. A zcela jistě o roztřepaných kolenou a jiných částí lidské anatomie.

Letošní 422. Matějská pouť má s tou původní z roku 1595 společný jen název. Pouť svatého Matěje byla přesněji řečeno pouť věřících ke kostelu svatého Matěje v pražských Dejvicích (poblíž zříceniny Baba), která vedla přes dvanáct kapliček přibližně z míst, kde je dnes stanice Hradčanská.

Proč začala právě v roce 1595? Tehdy totiž vyhlásil papež Klement VIII. právo odpustků pro poutníky do tohoto kostela, konkrétně odpuštění hříchů na 10 let. Nespadlo to jen tak z nebe, o vydání papežské buly se zasadil Jiří Berthold Pontan z Breitenberku, který si zřejmě dobře spočítal, že taková odpustková pouť je velkým lákadlem a poutníci jistě na místě nepohrdnou různými službami. Musíme tedy opravit první větu předchozího odstavce – současné Matějské pouti mají s tou původní společné nejen jméno, nýbrž i ten byznys.

Postupem času se však změnila z náboženského procesí na lidovou zábavu, jako ostatně většina poutí. A také už se nekonala jen na prostranství kolem kostela, kam se dnes chodí na nákupy do přízemního supermarketu, ale „rozlila“ se různě kolem celé poutní cesty, tedy i do míst, kde se dnes rozkládá areál ČVUT a Vítězné náměstí alias Kulaťák.

Jenže právě kvůli rozrůstání „univerzitního kampusu“ se zde konala Matějská naposledy v roce 1959, o rok později se přesunula na Letnou, pak byla dokonce jednou až v Modřanech a poté na Břevnově, až se v roce 1963 definitivně usídlila v areálu dnešního Výstaviště, tehdy Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.​

Od té doby začala celá akce – musíme dodat, že je to první jarní pouť, ačkoli podle astronomického kalendáře začíná v zimě – nabírat masových rozměrů a v 90. letech překonávaly počty návštěvníků bezmála jeden milion. Dnes jsou to jen dvě třetiny až půlka.

Brány Výstaviště se otevírají každý den od jedné do devíti, o víkendech již v deset ráno a zavírají se zase v deset večer. Vstupné deset korun, o víkendu pětadvacet, děti pod metr dvacet výšky to mají zdarma. Jen pozor – stejně jako v případě všech kulturních institucí a stánků je i zde v pondělí zavřeno. Pouť potrvá až do 17. dubna.

A zde si ještě můžete přečíst vyprávění o Matějské pouti na konci předminulého století a podívat se, jak to na ní vypadalo v prvních desetiletích století minulého:

Úryvek z vyprávění Leoše Karla Žižky z poloviny osmdesátých let 19. století:

„Na dosah ruky tu byly četné boudy perníkářů, střelnice, hippodromy, cirkusy, zvěřince, bramborová divadla, panorámy, panoptika s vřeštícím flašinetem a mnoha jiných atrakcí…Největší pozornosti se těšívali potulní pěvci, kteří měli po ruce plakáty s namalovanými výjevy, o nichž zpívali… Jinou oblíbenou atrakcí staropražských matějských poutí byli potápěči. Na prostranství byly umístěny velké kádě s vodou, lidé házeli tu mince a jiné předměty do vody a potápěči v gumových šatech s lucernou slézali do vody a vhozené předměty z ní lovili.“[

„Na starou Matějskou pouť se musíte zvlášť připravit. Jde mnoho lidí, je krásná neděle asi roku 1884. Šlapeme hezky nahoru z Malé Strany podle Chotkových sadů k Písecké bráně… za branou jen pouhá pole a někde luka, pak cihelny. Překročili jsme Belcrediho třídu (dnes Milady Horákové), která tu končí a přechází v menší silnici, stáčející se k jihu někam k Strahovu. Most přes nádraží tehdy ještě nebyl. Obec dejvická je ještě daleko na západě na Velvarské silnici…Boudy, kolotoč, perníky, v několika hospodách se tancovalo a pilo. Ba pilo se i venku… Domů se šlo v noci, trochu těžce a nejistě. Žádná tramvaj, pěšky až do Prahy… Staropražan nerad daleko chodil, a když už šel, bylo to jen proto, aby v pondělí řekl s nádechem chlouby: Tak jsem byl včera u Matěje.“ (Obě citace jsme převzali z webu prazskychytrak.cz, kde nejdete i další spolu s podrobnější historii Matějské poutě.) [

Všechny další informace o aktuálním ročníku Matějské poutě najdete na jejích oficiálních webových stránkách www.matejskapout.cz.

A TADY máte 7 nejstrašidelnějších opuštěných zábavních parků v Evropě.