James Marion Sims je dnes přezdíván Otcem moderní gynekologie – a právem. Vynalezl speculum, tedy gynekologické kleště, díky kterým lékař vidí dovnitř. Vymyslel také řadu procedur, jež zachraňovaly životy. Ale všechny tyhle zázraky vzešly z krve a utrpení mučených černých otrokyň...
Medicína ze staré školy
Jeden starý meme říká, že být doktorem v devatenáctém století musela být paráda. „No, slečno Finnaganová, tak to vypadá, že máte v kostech démony, tady máte kokain.“ Asi to vážně musela být paráda, ale hlavně pro doktory. Pro pacienty už to taková sláva nebyla. Běžný pacient si často neuvědomuje, jak mílovými kroky se medicína pohybuje, jaký pokrok jsme udělali jenom za posledních deset let kupříkladu. A že jsme přežívali desetitisíce let jako druh v podstatě naprosto bez medicíny.
Každý ibáč na ranní kocovinu, každá zubní korunka, každý steh na čele je malý zázrak. Zázrak, který se často zrodil z krve a vnitřností nevinných lidí. A co hůř, některým lidem byly tyto zázraky velmi dlouhou dobu odpírány. Jednou takovou skupinou lidí byly ženy. A, hm… ženské problémy.
Víte, ženské problémy byly před dvěma sty lety i v medicíně velké tabu. Obecně mezi lékaři a felčary převládalo přesvědčení, že očumovat dámě její intimní partie je nevhodné i pro člověka v bílém plášti. To mělo za následek, že svět medicíny měl určitou představu o tom, jak funguje chlap a jak mu pomoci s lecčím, ale ženám, které trpěly „na spodek“, jak vždycky cudně říkávala moje máti, nikdo neuměl pomoci.
V první polovině devatenáctého století naštěstí vstupuje do našeho příběhu „hrdina“.
Pan doktor vás přijme
James Marion Sims se narodil v roce 1813 v Jižní Karolíně. Absolvoval takové to klasické jižanské vzdělání; jeho otec byl šerifem Lancaster County, takže poslal Jamese na školu. Netřeba asi dodávat, že byla výhradně pro bílé chlapce. Postupně se z něj stával mladý jižanský gentleman, nastoupil na univerzitu a po dvou letech absolvoval (pozor, pozor) tříměsíční lékařský kurz. To bylo všechno, co jste v polovině devatenáctého století k praxi potřebovali.
Otevřel si menší praxi a hned ze startu své kariéry zabil dva pacienty. Zahanben vlastním neúspěchem se odstěhoval do Alabamy, městečka nedaleko Montgomery. A tam se stíhán vlastním selháním začal učit medicíně od zkušenějších kolegů.
Podle dochovaných zdrojů byl James Sims extrémně oddaný medicíně. Věřil v pomáhání lidem, Hippokratovu přísahu a všechny tyhle věci. Smrt jeho dvou pacientů pro něj nejspíš znamenala ohromné selhání, takže se snažil být tím nejlepším doktorem v Alabamě. Je to sice něco jako „nejlepší hokejista v Ugandě“, ale víte co… snaha se cení.
Začátkem čtyřicátých let se k němu dostal zvláštní případ. Místní dáma se poranila při pádu z koně. Stěžovala si na bolesti v podbřišku a pánevní oblasti. Simsovi bylo jasné, že je potřeba prolomit tabu a kouknout dámě mezi nohy. Obrazně řečeno. První „gynekologické“ prohlídky probíhaly tak, že šla žena na stole na všechny čtyři a vyšpulila zadek.
Sims prsty prozkoumal intimní partie, ale jednak se dovnitř bez tehdy neexistujících nástrojů špatně koukalo a jednak musel uznat, že z lékařského hlediska nemá s těmito dámskými partiemi žádnou zkušenost. Pokud chtěl léčit dámy s jejich ženskými problémy, musel získat background. Ale neexistovaly knihy, neexistovali experti… musel se to naučit sám. A tak, aby neohrozil pacientky.
Hmm, kde se tak mohl jižanský gentleman naučit něco o vaginách. Hmm…
„Podlidé na sál! Nebraňte se…“
První černou otrokyni operoval v roce 1845. Zdroje jsou trochu zmatené ohledně toho, která nebohá dívka byla jeho první obětí. Buď to byla sedmnáctiletá Anarcha nebo osmnáctiletá Lucy. Ve svých pamětech jmenuje ještě jednu, obdobně mladou dívku jménem Betsy. Všechny tři dívky trpěly něčím, co se jmenuje vezikovaginální píštěl. Šlo tehdy o poměrně běžný, ale extrémně nebezpečný poporodní problém. Píštěl je nepřirozené propojení orgánů, které nemají být propojeny… když to řekneme extrémně laicky. A budem doufat, že nás gynekologové neumlátí zrcátky. Vezikovaginální píštěl je napojení rozmnožovacích orgánů na močový měchýř. Je to velice bolestivé a může to být smrtící.
Super, řeknete si. Bílý doktor pomáhá černým holkám od intmních problémů, to je ale srdcervoucí historka. No, ne. Bohužel ne.
Anarcha se po své první operaci zotavovala několik měsíců. Vysoce experimentální a novátorské chirurgické zákroky byly vykonávány za plného vědomí, bez anestezie (přestože byla od roku 1846 dostupná) a podle všeho bez souhlasu pacientek. A hlavním motivem operací nebylo pomoci dívkám. Hlavním účelem bylo vytrénovat se na bílé ženy. Sims podle všeho nevnímal černé dívky jako lidi. Určitě je neviděl jako rovnocenné. Některé zdroje uvádí, že je operoval v domnění, že „negros necítí bolest“, ale z jeho deníků pak úplně křičí záznam o tom, že Anarcha byla po každé operaci v silné agónii. Ano, po KAŽDÉ operaci. Jenom na téhle dívčině jich provedl třicet.
Na obrázku v naší galerii můžete vidět dívku připravenou podstoupit operaci, ale to je hrubé zkreslení. Každou jeho oběť museli lékaři při zákroku držet, zatímco Sims je otevíral, řezal, zašíval a vůbec zkoušel, co všechno ten tajemný orgán pod sukní ještě skrývá. Po prvních pár operacích mu doktoři řekli, že na to nemají žaludek, takže od té doby museli držet pacientku jiní otroci. Občas i ženy, které si podobným zákrokem prošly.
Mezi lety 1845 a 1849 provedl Sims desítky, možná stovky operací celkem na dvanácti otrokyních. Všechny bez souhlasu a všechny bez umrtvení. Ve svých pamětech tohle období uvedl jako jedno ze svých nejšťastnějších a nejinspirativnějších. Aby ne, každý den se přeci dozvěděl něco nového a nezranil u toho žádného člověka. Jenom negros.
Kdybyste potřebovali ještě nějaký důkaz o tom, že doktor Sims nevnímal černé jako sobě rovné, stačí se podívat na jeho „práci“ na dětech. Jako spousta jiných jižanských gentlemanů, i on se domníval, že Afroameričané mají nižší inteligenci od narození. A protože byl dobrá duše, chtěl jim pomoci. Došel k názoru, že lebka černých dětí sílí příliš rychle a tlačí na mozek, takže logický krok byl černým novorozeňatům jejich lebku trochu… povolit. Používal k tomu ševcovské nástroje. Tyhle pokusy na miminkách měly stoprocentní úmrtnost. Finální číslo není nikde uvedeno, kdo by se taky zabýval dětmi narozenými do otroctví, že? Ještě sto let potom panoval na jihu Spojených států názor, že černí se „množí příliš rychle a příliš nezodpovědně“.
Otec moderní gynekologie
Faktem je, že doktor James Marion Sims byl ve svých pokusech úspěšný. Našel spoustu chirurgických postupů, které později uvedl do praxe ve své newyorské nemocnici, vynalezl kleště, kterými dnes gynekologové roztahují dámám jejich partie… prototyp vyrobil ze dvou kuchyňských lžic, mimochodem.
Jeho fenomenální úspěchy na tomto poli mu vynesly přezdívku „Otec moderní gynekologie“, a tohle přesně taky stálo na jeho soše, kterou mu Američané postavili v Central Parku, uprostřed nejliberálnějšího města Spojených států amerických.
Socha byla odstraněna až na jaře 2018, přestože kontroverze kolem Simse vznikala už za jeho života. Ale boj za rovnoprávnost Afroameričanů, i v takhle zásadní věci, jakou je medicína, je běh na dlouhou trať. Poslední zmínky o nižším prahu bolesti černých žen, které nikdy nebyly pořádně klinicky potvrzeny, zmizely z amerických učebnic až v jedenadvacátém století. Ano, to je tohle století.
„ALe sTrHáVaT SocHy Je BArbArStVí!“ Mhm, jasně... Ne. Barbarství je řezat sedmnáctileté holky mezi nohama, zatímco jiné už odoperované je musí držet na operačním stole, protože doktor nevěří v anestezii pro „méněcenné rasy“. Barbarství je otevírat lebky novorozeňatům kusem železa z čistě rasistických pohnutek. Barbarství je chlubit se tím, že z vašeho města pochází „Otec moderní gynekologie“ a o hrůzostrašných pokusech na lidech se zmínit jako o „období, kolem kterého panuje určitá kontroverze“, jako to na svém oficiálním YouTube kanálu dělá stát Jižní Karolína.
Dlouho předtím i dlouho potom se medicína uměla posouvat bez toho, aniž by se někdo musel nutně měnit v „Mengeleho before it was cool“. Chcete sochu, která bude připomínat vznik gynekologických operací? Postavte sochu Lucy, Betsy, Anarchy a dalším devíti ženám, které si ten lékařský pokrok odtrpěly nejvíce. A dejte jim všem do náručí děti.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
