Dnes všichni automaticky bereme plzeňské pivo jako národní poklad, který tady byl tak nějak odjakživa… a je pravda, že se v Plzni vařilo velice velice dlouho. Ale až poměrně donedávna to žádný poklad rozhodně nebyl. Chtělo to trochu mladické kuráže a špetku experimentování.
Nejisté začátky
Nejspíš víte, že v Plzni se vaří pivo už nějaký ten pátek. A když říkáme nějaký ten pátek, tak myslíme sedm set dvacet osm let. Už koncem třináctého století totiž král Václav II. dal takzvané vařečné pár stovkám Plzeňáků a od čtrnáctého století už mohli v Plzni vařit pivo všichni měšťané. No, a z roku 1501 pochází první psaná zmínka o pivovaru.
Jenže tohle historické pivo, víte… nesmíte si ho idealizovat. Pivo, které se v Plzni vařilo ještě v devatenáctém století, byste se báli i vylít do záchodu. Třeba v roce 1838 údajně nechali měšťané rozbít a vylít skoro čtyřicet sudů téhle břečky, protože byla „zdraví škodlivá a neschopná požití“. To zní skoro tak zle jako... dosaďte si sami.
Tehdy si měšťané řekli, že tohle musí skončit. Jednak se na odporném pivu prodělávaly peníze, ale co hůř, prostě se to nedalo pít. V roce 1839 tedy měšťanská rada dohodla stavbu nového pivovaru pod vedením tehdy pětadvacetiletého Martina Stelzera. Pokud je vám to jméno povědomé, nemýlíte se, Stelzer postavil v podstatě polovinu Plzně. Nejenom pivovar a hromadu měšťanských domů, ale třeba i slavnou synagogu nebo slavný „nekonečný most“ se zatáčkou uprostřed.
Stelzer byl s budovou hotov v roce 1942 a teď už stačilo jenom uvařit dobré pivo.
Zrod legendy
Stelzer byl plzeňský Němec a jako takový měl velký respekt k německým pivům. Měšťanům navrhl tehdy novopečeného pivovarnického mistra z Bavor Josefa Grolla. Groll byl také velice mladý, bylo mu teprve devětadvacet let... ale už měl ve své branži svou pověst. Mladý, neuvěřitelně nadaný, ale taky arogantní svéráz prudké povahy. Měšťané se domnívali, že pro své mládí si třeba sládek nebude účtovat tolik peněz, ale to se celkem doslova přepočítali. Jednání se sládkem o finální částku se vleklo až do chvíle, kdy už na pivovar tlačil čas, takže rada nakonec mladíkovi přiklepla požadovanou sumu, hlavně ať proboha uvaří něco pitelného.
Josef Groll byl svým způsobem moderní alchymista. Přestože na něj tlačil čas, rozhodl se experimentovat. Měl uvařit pivo klasického bavorského typu, ale Groll začal při výrobě záměrně sekat změny do technologického postupu. Postupoval sice jako při vaření bavorského ležáku, ale použil žatecký chmel, místní měkkou vodu a tehdy celkem moderní a novátorskou anglickou metodu zpracování sladu. První várka tohohle riskantního experimentu za spoustu peněz byla hotova 5. října 1842, tedy před 181 lety.
Měšťané se v první chvíli na napěněný a nezvykle světlý mok dívali nedůvěřivě, ale na první okusení museli uznat, že je to… prostě skvělé. 11. listopadu téhož roku byla první várka naražena v plzeňských hostincích U Bílé růže a U Zlatého orla. V městské kronice z toho roku se doslova píše: „Jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek.“
Legenda byla na světě. Tenkrát ještě nikdo netušil, že se tohle pivo stane vzorem pro dvě třetiny dnes vyráběných piv. A že z plzeňského piva bude v podstatě národní poklad. Tenkrát to prostě bylo jenom po čertech dobré pivo.
Josef Groll pracoval v Plzni ještě tři roky, než se vrátil zpátky do Bavor. Dnes je považován za zakladatele plzeňského typu piva, v jeho rodné vsi Vilshofen se vyrábí lahvová Josef Groll Pils. Zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let ve své oblíbené hospodě, u svého oblíbeného stolu s plzeňským pivem v ruce.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
