Velký muž české historie

Druhý československý prezident Edvard Beneš vždy tak trochu stál v pozadí svého mnohem populárnějšího předchůdce Tomáše Garrigua Masaryka, jehož obdiv je v naší zemi téměř nekritický. Oproti tomu je osoba Edvarda Beneše dodnes předmětem jak politologických, tak historických a vlastně i obyčejných hospodských debat – Benešovy kontroverzní kroky i počínání v době mnichovské i únorové z něj udělaly v mnoha ohledech takového obětního beránka celého českého (potažmo československého) národa. Masaryk to má se svým odkazem pochopitelně jednodušší, jelikož nikdy nebyl postaven před tak náročnou volbu, jakou musel Beneš v letech 1938 i 1948 učinit.

mohlo by vás zajímat

Oslavovali ho jako zachránce: Většina Britů si myslela, že Chamberlain přivezl z Mnichova mír

Častokrát tak zapomínáme, že nebýt Benešovy usilovné práce v exilu, kdy v prvních letech války prakticky nonstop pracoval na tom, aby budoucí vítězné mocnosti uznaly Československo v předmnichovských hranicích, možná by dějiny naší vlasti vypadaly úplně jinak. To vše se ale nakonec našemu druhému prezidentovi podařilo a v roce 1945 se tak mohl vítězně vrátit do obnovené Československé republiky jako právoplatný prezident, kterým byl navíc podruhé v červnu jednomyslně zvolen.

Bohužel, léta strávená v exilu usilovnou prací, i obrovský stres, pod nímž se prezident neustále nacházel, to vše těžce poškodilo Benešovo zdraví. Již během války prezidenta postihlo několik mozkových příhod, které v kombinaci se závratěmi způsobenými Ménierovou nemocí způsobovaly velké potíže s naplněním již tak náročné práce v poválečné době. Zhoršené zdraví by nebylo takovým problémem v klidnějším období – vždyť stačí připomenout téměř slepého prezidenta Masaryka v posledním roce jeho vládnutí či zdravotní potíže exprezidenta Miloše Zemana. Jenže na rozdíl od obou zmíněných si Beneš klid na lůžku (či v křesle před televizí) skutečně nemohl dovolit. Zatímco Beneš bojoval se svým podlomeným zdravím, odehrával se přímo před jeho očima boj o budoucnost československého státu.

Starý muž sám proti rudému zlu

Přestože Beneš za války i po ní prosazoval vizi, že se Československo stane jakýmsi mostem mezi Západem a Východem, rychle se rozbíhající studená válka i zrada ze strany Stalina a jemu podřízených československých komunistů tuto myšlenku zcela zničily. Beneš, který se ze strachu před dalším německým útokem rozhodl přimknout ke Stalinovi, byl rozhořčen jednáním sovětského vůdce – především pak v létě 1947, kdy bylo Československo nuceno odmítnout již schválený Marshallův plán, což Beneš označoval za druhý Mnichov. Jeho znechucení z komunistů se nadále stupňovalo.

Když pak byl v únoru 1948 Beneš opět postaven před osudovou volbu, byl na tom již zdravotně velice špatně. Starý, nemocný a značně depresivní muž po několika mrtvicích se musel postavit Klementu Gottwaldovi, který na prezidenta opakovaně tlačil jak hrozbou sovětské intervence, tak vypuknutím občanské války. Byť měl prezident v ten okamžik ještě obrovskou podporu demokratické části veřejnosti, nebyl již v žádném případě v duševní ani fyzické kondici, aby komunistům vzdoroval. I když by bylo snadné hodit všechnu vinu za dokonání únorového převratu na Beneše, nebylo by to fér. Podpis starého a zničeného muže na rezignacích nekomunistických ministrů byl jen poslední tečkou za bouřlivou dobou Třetí republiky.

Komunistické osočování přetrvalo dodnes

Jak se již tradičně uvádí, tak posledním Benešovým vzdorem komunistům bylo, když v červnu 1948 raději abdikoval, než aby musel svým podpisem legitimizovat novou komunistickou ústavu z 9. května, a odešel do ústraní do Sezimova Ústí. V srpnu 1948, k 10. výročí začátku Mnichovské krize, když už Beneš prakticky ležel na smrtelné posteli, spustili komunisté dezinformační kampaň, dle níž měl prezident v roce 1938 odmítnout Stalinovu nabídku pomoci před Hitlerem. Rozčílený Beneš se měl tehdy svého tajemníka ptát, kdy a kým mu měla být tato údajná nabídka poskytnuta.

GALERIE Poslední roky Edvarda Beneše

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

O několik dní později, 3. září 1948, zemřel prezident Edvard Beneš ve věku 64 let. Byť mu byl ještě dopřán slavnostní státní pohřeb, netrvalo dlouho a z prezidenta, který usilovně pracoval na osvobození své vlasti, se v podání komunistického režimu stal zaprodanec a naivka, jenž slepě věřil Západu a zradil svou vlast. Je smutným dědictvím totality, že tato představa o našem druhém prezidentovi dodnes u mnohých spoluobčanů přetrvává.