Zabijácký fosfor na pracovišti
Dnes je známe jako bezpečnostní zápalky, ale v 19. století měly mnohem temnější název, a to Luciferovy zápalky. Jejich hlavičky se namáčely do bílého fosforu, který je velmi jedovatý a zdraví škodlivý. Dělnice, které v továrnách vyráběly tyto zápalky, za svou těžkou práci zaplatily strašlivou cenu. Ta mnohdy hraničila s poničeným zdravím.
Cornelia, která poslední dva roky pracovala v jedné newyorské továrně na zápalky, trpěla bolestmi zubů na pravé straně dolní čelisti, a proto se rozhodla vyhledat lékaře. Kvůli bolestem měla potíže s přijímáním potravy. Po vyšetření jí lékař prořízl dásně a vytrhl jeden ze zubů. Bez dalšího prodlení ji poslal zpět do práce. Stav se ale rychle zhoršil a Cornelia se brzy vrátila s ještě většími potížemi. V čelisti se jí vytvořila hnisající rána. Lékaři nezbývalo nic jiného než navrhnout bolestivou a obtížnou operaci, při které měla být odstraněna celá dolní čelist. V 19. století nebylo zdravotnictví vyspělé jako dnes, takže se tímto způsobem řešilo mnoho úrazů a zranění.
Cornelia se tak stala další obětí zápalkové továrny. Během dlouhých pracovních směn dělnice neustále vdechovaly nebezpečné výpary z fosforu, kterým byly namáčeny zápalky. Ženám se však tyto podmínky přestaly líbit a začaly protestovat. A to velmi úspěšně. Dokázaly nejen zlepšit své pracovní podmínky, ale i podmínky pro dělnice v dalších továrnách. Fosfor však zůstával hrozbou ještě dlouho poté.
První zdokumentovaný případ osteonekrózy čelisti se datuje do roku 1838. O této nemoci však začal veřejně mluvit až v roce 1857 americký lékař James Rushmore Wood. U jeho pacientky Cornelie se nejdříve objevily abscesy na dásních, následované bolestivými záněty v ústech. Pokud by nebyla odstraněna celá spodní čelist, jedovaté látky by se dostaly až do mozku, což by vedlo k fatálním následkům. Tím máme samozřejmě na mysli smrt.
Ostatní dívky na tom byly ještě hůře. Dvaadvacetiletá Barbara zemřela pouhé tři měsíce poté, co se u ní objevily první příznaky. Třináctiletá Annie, která v továrně pracovala čtyři roky, si všimla, že jí v noci září ruce, a proto musela podstoupit operaci. Maggie se nevyhnula chirurgickým zákrokům, a dokonce jich prodělala pět. Do roku 1909 bylo v USA zaznamenáno více než 100 případů této nemoci. Neoficiálně se však počítá s tím, že osteonekrózou trpělo mnohem více lidí, kteří pracovali v chemických továrnách.
V roce 1888 vystoupila na obranu dělnic aktivistka Annie Besant. Ve svém článku „Bílé otroctví v Londýně“ detailně popsala hrůzné následky osteonekrózy čelisti a poukázala na mizerné mzdy a naprosto katastrofální pracovní podmínky. Zatímco ve Spojených státech továrníci postupně začali nebezpečný fosfor vyřazovat z výroby, v Anglii zůstávali neoblomní. V továrně Bryant and May dokonce donutili zaměstnankyně podepsat prohlášení, ve kterém popíraly pravdivost Besantových tvrzení. Kdo odmítl, byl okamžitě propuštěn. Tehdy totiž ještě žádné odbory neexistovaly a majitelé fabrik si mohli dovolit v podstatě cokoliv.
To vyvolalo masivní stávku, která však nepřesvědčila vedení továrny, aby přestalo fosfor používat. Změna přišla až v roce 1891, kdy William Booth, zakladatel Armády spásy, otevřel první továrnu, která fosfor nepoužívala.
Jeho krok měl postupně donutit i konkurenci k podobným změnám, což se stalo až v roce 1901, kdy byla vynalezena náhrada bílého fosforu, a to fosforečný seskulfid. Úplný zákaz používání fosforu přišel až o devět let později.
zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/James_Rushmore_Wood
https://www.medicalantiques.com/civilwar/Medical_Authors_Faculty/Wood_James_R.htm
https://allthatsinteresting.com/phossy-jaw